Britský kytarista Stuart McCallum patří mezi nejvýraznější postavy současné jazzové a ambientní scény.
Jako člen The Cinematic Orchestra spolupracoval na ikonických albech a koncertoval po celém světě. Jeho sólová tvorba propojuje jazz s minimalistickou elektronikou, zatímco v duu The Breath s irskou zpěvačkou Ríoghnach Connolly přináší hluboce emotivní folk inspirovaný tradiční hudbou. V rozhovoru se McCallum rozpovídal o nejnovějších projektech, procesu tvorby i o tom, jak se jeho hudba vyvíjí mezi improvizací a precizní produkcí. Hned několikrát letos vystoupí na tuzemských pódiích – na festivalech Spectaculare, Slunovrat a Folkové prázdniny, ale také v Paláci Akropolis v rámci koncertní série Rachotu.
Narodil ses v Prestonu, studoval v Salfordu, ale jaký byl příchod do Manchesteru, do města s velmi bohatou hudební historií?
Úleva! Byl jsem rád, že jsem se dostal do města, kde jsem se mohl setkat se spoustou inspirativních hudebníků a objevovat nejrůznější hudební scény. Město mě nepochybně formovalo. Zkušenosti, které jsem zde získal při hledání vlastního hudebního hlasu, tvoří základ všeho, co dnes dělám.
Tvá tvorba ostatně zahrnuje široké spektrum žánrů – jazz, folk, elektroniku, ambient…
Nejdůležitější pro mě je najít svůj vlastní hlas. Studoval jsem jazz, který mě naučil, že být sám sebou je to hlavní – i když to není vždy snadné.
Hudebník, skladatel, ale také učitel na Royal Northern College of Music. Jak se tyto role propojují?
Všechny ty aspekty pomáhají ovlivňovat a formovat mou hudební a tvůrčí činnost. To, co se naučím při živém hraní, se promítá do mé tvorby i výuky, a naopak. Je to taková zpětná vazba, kde každá část přispívá k rozvoji těch ostatních. Mám to štěstí, že pracuji s velmi talentovanými studenty. Je skvělé přispět k jejich rozvoji, ale zároveň se i já učím od nich.
Je nějaký konkrétní tip, který jim třeba předáváš?
Nejlepší rada, kterou jim mohu dát, je držet se pozitivní energie, kterou hudba přináší, a chránit si svůj vztah k tvorbě před vnějšími vlivy. Snaž se být k sobě laskavý a zůstaň věrný tomu, co považuješ za správnou hudební cestu. Obojí je velmi těžké.
Byl jsi součástí The Cinematic Orchestra během jejich nejslavnějšího období, podílel ses na albech Ma Fleur a Live at the Royal Albert Hall. Jak tě ta zkušenost ovlivnila?
Bylo úžasné hrát v té kapele téměř deset let. Měli jsme skvělé koncerty, ale největší dopad na mě měla práce se zakladatelem Cinematic Orchestra Jasonem Swinscoem a jeho přístup k hudbě.
Hráli jste na obřích pódiích jako Coachella, Montreal jazz festival nebo Royal Albert Hall, ale vystupuješ často i v malých klubech a kavárnách. Co preferuješ?
Energie velkých festivalů je vzrušující, ale malé prostory nabízejí větší bezprostřednost. Každý koncert je jiný, ať už hrajete pro tisíce lidí, nebo pro pár desítek.
Často sdílíš i výuková videa, mluvíš o hudebních postupech. Máš jako kytarista nějaké konkrétní cvičební postupy a techniky?
Ano! Stále cvičím stupnice, arpeggia a akordy mnoha různými způsoby. Toto základní cvičení je klíčem k tomu, abych mohl při hraní poslouchat a nemusel přemýšlet.
Roku 2016 vznikl projekt The Breath, který byl ale původně o pár členů větší. Co vedlo k ustálení formace coby dua?
Začali jsme mít pocit, že bezprostřední spojení mezi námi dvě‑ ma s Ríoghnach se v širší sestavě ztrácí. Je jisté, že toto spojení je pro ztvárnění syrovosti hudby důležité, cítili jsme, že hrát v duu je nejlepší cesta.
Četla jsem, že jsi svou parťačku Ríoghnach Connolly našel na MySpace!
Ano! Slyšel jsem ji zpívat skladbu Knocking on Another Man’s Door, a okamžitě mě to oslovilo. Zjistil jsem, že máme hodně společných přátel, takže bylo snadné se spojit.
Milan Tesař zmínil v rozhovoru s vámi na Radiu Proglas, že jsi ho sám po veletrhu WOMEX kontaktoval s nabídkou rozhovoru. Mile mě překvapilo, že nenecháváte vše jen na agentovi a managementu…
Máme management, ale hodně věcí si stále řešíme sami.
Vaše písně jsou velmi emotivní – plné smutku, hněvu, hlubokých výpovědí, ale jsou to texty Ríoghnach. Jak se s nimi osobně ztotožňuješ?
Přistupuji k nim z jiné perspektivy než Ríoghnach, ale i tak se s nimi dokážu spojit a vcítit se do jejich sdělení.
Prý s Ríoghnach využíváte každou společnou chvíli – skládáte písně během zvukovek, cestou na koncerty.
Až se zdá, že ten proces probíhá bez námahy… Řekl bych, že se s novými nápady dá pracovat kdekoliv. Nicméně proces jejich dotažení do podoby hotových písní není vždy tak snadný. Tam musí nastoupit řemeslný prvek, který pomáhá utvářet kreativnější a inspirativnější momenty.
Vaše album Land of My Other produkoval renomovaný skladatel a pianista Thomas Bartlett, zatímco u předchozích dvou alb ses o produkci staral sám. V čem byl jeho přínos? A jaká byla vaše zkušenost s nahráváním v legendárním Real World Studiu Petera Gabriela? Je to úžasné studio, kde vzniklo mnoho neuvěřitelné hudby. Říkám mu „unReal World“, protože tam člověk opravdu cítí, jako by byl v bublině oddělené od zbytku světa. Bylo skvělé pracovat s Thomasem a soustředit se čistě na roli umělce, namísto toho, abych byl zároveň producentem. Bylo velmi přínosné mít možnost konzultovat jeho názor a nechat ho pomoci s aranžemi.
Loni na WOMEXu jsi představil projekt, který pomocí VR headsetů přenesl diváky přímo na pódium s vámi. Odezva byla fantastická, někteří byli dokonce ddojati k slzám. Co tě na prostorovém zvuku a imerzních audiovizuálních performancích fascinuje?
Myslím, že je to podobné, jako rozdíl mezi hraním v katedrále a hraním v malé místnosti. Zvuk, který se k vám vrací a rozprostírá se prostorem, je jiný, a tím vytváří odlišné hudební zážitky. Imerzní audio nabízí akustické prostředí, se kterým lze pracovat a přizpůsobovat ho, což otevírá nové kreativní možnosti.
Tvé skladby jsou velmi atmosférické. Jakou roli v nich hraje ticho?
Je důležité naučit se pracovat s tichem. Když jsem začal hrát sólové koncerty, ticho mi připadalo děsivé, ale časem jsem zjistil, že umožňuje vnímat detaily, které by jinak mohly zaniknout.
Tvoje Skladba Saltburn má téměř tři miliony přehrání na Spotify. Jak vnímáš vliv streamovacích platforem?
Je skvělé, když se moje hudba dostane k tolika lidem. Vždycky mě potěší, když se zdá, že lidé mají vztah k hudbě, kterou dě‑lám, a ano, je to samozřejmě dobrý pocit, když se tolikrát hraje. I když moje cynická stránka přemýšlí i nad tím, jaký vliv mají na takový dosah algoritmy umělé inteligence…
V loňském roce jsi vydal album Rain Is Coming, které je v materiálech popisováno jako „album překypující syrovou emocionální hloubkou a úchvatnou zvukovou paletou, představující pro umělce nový tvůrčí směr“. V čem tedy ten nový přístup spočíval?
To album vzniklo ve spolupráci s generativními hudebními aplikacemi, jako jsou například Bloom od Briana Ena. Zajímalo mě využití generativních aplikací k vytvoření zvukového lůžka, nad kterým jsem improvizoval a následně rozvíjel melodie a aranže.
Z tvých sítí se zdá, že už ale děláš i na novém materiálu…
Píšu hudbu pro imerzivní audio a spolupracuji s folkovými umělci, například Michaelem McGoldrickem. A samozřejmě pracujeme na nové hudbě The Breath!
Tento rok budeš v České republice několikrát vystupovat s The Breath, ale také se vrátíš na festival Spectaculare s projektem Slowly Rolling Camera. Co od něj mohou posluchači očekávat? Slowly Rolling Camera je trio z Cardiff u, které vytváří elektronicko‑jazzové zvukové krajiny v duchu Portishead, Massive Attack a Cinematic Orchestra. Bude to skvělá show!
Slowly Rolling Camera, Festival Spectaculare, 12. 3. Palác Akropolis, Praha
The Breath, 13. 3. Palác Akropolis, Praha
The Breath, 21. 6. Festival Slunovrat, Opava
The Breath, 26. 7. – 2. 8. 2025, Folkové prázdniny, Náměšť nad Oslavou