Stvořitel pravidel sebestřednosti

V parádní časové konjunkci vyšla v Americe v říjnu loňského roku, takřka v den 50. výročí vzniku legendárního časopisu Rolling Stone Magazine, a současně ve chvíli, kdy se jeho slavný otec-zakladatel dostal do pořádného eticko-morálního průšvihu (nařčení z údajného gayského znásilnění v roce 1983 a dalšího sexuálně motivovaného „útoku“ ze zcela nedávné doby), skvostná biografie tohoto nadžánrového a bukolického supervizionáře rockové kultury s názvem Sticky Fingers – The Life and Times of Jann Wenner and Rolling Stone Magazine (vyd. Knopf, 2017, 560 stran) z pera Joea Hagana.

Pečlivě zkoncipovaná kniha se opírá o nesmírně bohatý osobní archiv protagonisty, který jej sám dal Haganovi plně k dispozici. Ve svém těžko překonatelném megalomanství byl zřejmě přesvědčen, že biografie bude parádním dárkem k právě nastalému padesátému výročí existence slavného časopisu. Joe Hagan do knihy zahrnul též mnohá ze svých introspektivních interview, která za dlouhá léta dělal s Wennerem, jeho ex-manželkou Jane a řadou jejich blízkých spolupracovníků, zahrnujících mnoho prvoligových gigantů rockové hudby, politiků a píšících literárních autorů žánru tzv. nové americké žurnalistiky (Hunter S. Thompson nebo Tom Wolfe).

Jde o prvotřídní „insider story“, navíc vytvořenou v plné spolupráci se svým vlastním subjektem. Nejde však o autorizovanou biografii a finální forma díla ani není oslavným pajánem, v nějž Jann Wenner nepochybně doufal. Charakterizoval bych tuto knihu jako brutálně upřímné vylíčení jednoho života, v němž skvěle vyniká echtovní časoprostorová relevance tohoto velmi ujetého vizionáře.

Podle Joe Hagana šel život Janna Wennera v paralele s nástupem celé umělecké generace 60. let. Po odmítnutí Harvardem začal Wenner studia na University of California v Berkeley (1963). Celý kampus, sousední oblast Bay Area a vlastně celý národ se octly přímo v centru začínajících kulturně-politických a velice revolučních změn. Jako tisíce svých současníků i Wenner začal kouřit trávu, experimentovat s LSD a poslouchat Dylana, Beatles a Rolling Stones. Inspirován kvetoucí sanfranciskou hudební scénou napsal Wenner svůj první žurnalistický pokus z žánru nové hudby a související a rodící se kontrakultury pro časopis The Californian. Neuniklo mu, že tato scéna byla intimně propojena s novými světonázorovými přístupy a hodnotami, jež se začaly uchytávat mezi mládeží. Šlo o zcela nové pojetí zeitgeistu, který měl převratně a navždy změnit celé Spojené státy a osvobodit je od dosavadní hegemonie již Ginsbergem definovaných tzv. squares, protipólu rodících se hipsterů, kteří jsou naopak zasvěcení, tedy „in“.

I když Wenner tyto nové hodnoty plně nasával,“ píše Hagan, „byly pouhou součástí širšího portfolia jeho aspirací – společně s touhou po bohatství, slávě a moci, tedy entitami daleko konvenčnějšími.“ To z něj učinilo ideálního prostředníka, který mohl hodnoty ‚nové kultury‘ přenést do středního proudu a pomoci tím udělat z rockové hudby gigantický byznys. Rozeznával-li Wenner potenciál rocku coby inspirace pro miliony dalších, byl současně nebo ještě více přesvědčen, že on sám tím velice zbohatne. A to se také stalo.

Rolling Stone začal vycházet na konci roku 1967 a stal se okamžitým hitem hudebních fanoušků, kteří oceňovali jeho inteligentní pokrytí výbojů hudební scény. Časopis (nejprve měsíčník, později čtrnáctideník) se zamlouval i muzikantům samotným, kterým lichotila seriózní snaha Rolling Stoneu brát tuto hudbu s vážností. A to právě v momentu, kdy i oni sami začali usilovat o to, aby z rock’n’rollu udělali seriózní muziku. Také šéfové nahrávacích firem velmi záhy rozpoznali hodnotu a přínos časopisu jakožto pravého místa reklamy a publicity.

Ale Rolling Stone měl vyšší ambice než být pouhopouhým hudebním časopisem. Psal navíc o politice, umění a společenských trendech – o všech fenoménech, které podle mínění redaktorů souvisely s novou mládežnickou kulturou a „fríkulínským“ čtenářstvem.

Hagan přesně vystihuje Wennerovu touhu učinit z Rolling Stoneu předpolí pro žurnalistické experimenty. Spisovatel Hunter S. Thompson začal pro magazín psát v roce 1970 a brzo po něm přišla řada dalších talentovaných autorů a rozšířilo se spektrum záběru článků, včetně pronikavých investigativních materiálů. „Thompson,“ píše Hagan, „dal Rolling Stoneu velmi distinktivní senzibilitu a učinil z časopisu centrum gravitační tíže ‚nové žurnalistiky‘ v momentu, kdy toto hnutí významově kulminovalo.“

Stejně tak důležitá pro rozlet a úspěch Rolling Stoneu byla umělecká díla špičkové fotografky Annie Leibovitz. Její fotografie byly perfektním doplňkem pronikavých profilových materiálů, jež tehdy časopis tiskl. Těžily z dobově vzepjatých sociálně-uměleckých impulsů z oblasti androgynie a homoerotiky, a v důsledku Wennerova naléhání byly mnohdy tak intimní, že koketovaly téměř s lascívností.

Haganův text se mnohdy čte jako ony samotné „šťavnatě“ stylizované tehdejší články – jinými slovy, je zde spousta onoho příslovečného sexu, drog a rock ’n’rollu. Hagan, podobně jako sám Wenner, dobře ví, co se dobře prodává. Ony perly a intimní střípky jím vybrané z nepřeberného bohatství Wennerova archivu jsou neocenitelné. Hagan je navíc dokázal ukotvit do svého vyprávění způsobem, jenž dále stimuluje publicitu a warholovskou posedlost zachytit pomíjivost slávy.

Velkou část své knihy Hagan věnuje Wennerovu společenskému životu a osobním vztahům, včetně jeho nesčetných milostných avantýr jak s muži, tak i ženami. Ale úplně nejzajímavějším osobním Wennerovým vztahem, který autor zkoumá, je jeho vztah s nyní již ex-manželkou Jane Wenner, krásnou a very chic Newyorčankou, se kterou se seznámil hned po založení Rolling Stoneu. Okouzleni jeho energií a ambicemi, Jane a její rodiče byli zakládajícími investory projektu Rolling Stone (vloženou částkou 7 500 dolarů, neodpustím si, protože Hagan tohle neuvádí). Pro Wennera se Jane zdála být perfektní partnerkou pro „normální“ život, který hodlal žít. Manželství navíc poskytlo zástěrku pro jeho homosexualitu, kterou skrýval z obavy, aby neuškodila jeho nakladatelskému impériu. V průběhu svého působení v Rolling Stoneu Jane Wenner sloužila jako spolukonspirátor. Vábila důležité celebrity k jeho orbitu, řídila jeho společenský život a síť přátel, kteří byli integrálním klíčem k jeho úspěchu, stejně jako byla „udržovatelkou a napravovatelkou“ vztahů s lidmi, jež zapudila Wennerova arogance a údajná krutost.

Kdysi, po svém setkání s Jane Wenner, si Yoko Ono veřejně povzdechla: „Jak tuto ženu, proboha, mohl získat?“ Navzdory tomu všemu (a svým vlastním milostným avantýrám) Jane zůstala k Wennerovi loajální. Byla proto naprosto zdrcena, když ji v 90. letech opustil, a to kvůli svému milenci, poté, když konečně udělal svůj coming out.

Skutečný Jann Wenner, jehož intimní profil díky Haganově knize získáváme, je vskutku fascinující osobností, mužem velmi propastných rozporů. Byl, nebo vlastně je, idealistou, jehož brilantní vize učinila z Rolling Stoneu jeden z nejdůležitějších a nejzajímavějších umělecko-společenských časopisů konce 20. století. Na jedné straně byl okouzlujícím bavičem svých přátel, inspirací pro své obchodní partnery a své zaměstnance, z nichž dokázal dostat jejich nejlepší výkony. Na druhé straně byl chamtivým a pomstychtivým narcisem, který lidí kolem sebe zneužíval k prosazování svých vlastních sobeckých cílů.

Tuto Wennerovu osobnostní stránku Hagan v jakési vinětě uvádí hned na počátku své knihy. Zde popisuje nesmírné Wennerovo úsilí vyvinuté k zajištění exkluzívního interview s Johnem Lennonem a též vzájemného chvilkového přátelství s ním. Toto interview, tehdy otištěné ve dvou kompletních, po sobě následujících číslech Rolling Stoneu, poskytlo Lennonovi patřičnou platformu, kde hodlal světu ohlásit a vysvětlit konec Beatles a udat nový směr své další kariéře. To byl, informačně a žurnalisticky, zlatý důl pro Rolling Stone. Problém však byl v tom, že ve snaze maximálně „vytěžit“ z hodnoty této mimořádné události pro svoji vlastní potřebu, Wenner porušil slib předtím Lennonovi daný, že rozsáhlý text nikdy nezveřejní mimo stránky Rolling Stoneu, tedy například jako knihu, což však učinil. Lennon s Wennerem spolu už poté nikdy nepromluvili.

Wennerovým nejdůležitějším počinem vůbec, jak uvádí Hagan, byla jeho redefinice celebrity. On sám dokázal pozdvihnout rockové

 muzikanty na úroveň hollywoodské „šlechty“ – a možná ještě výše. Současně dokázal přimět Američany k akceptování nejintimnějších osobních zpovědí coby žádoucí formy absolutního interního stimulu. Poněkud provokativně též Hagan spekuluje, že Wenner byl „… principiálním stvořitelem pravidel pro sebestřednost moderního věku.“ Sám předváděl expresivní individualismus, jenž se jako epidemie rozšířil od původně rockových hvězd k dnes doslova každému. „Rámec amerického narcisismu, od společenské přijatelnosti propírání špíny osobních démonů na veřejnosti až k dnešnímu fenoménu selfie-fotek,“ má podle Hagana své kořeny „ve Wennerově novátorském ideovém šéfredaktorském stylu, jímž vedl svůj milovaný baby-projekt, časopis Rolling Stone.“ Do určité míry se to, dle Hagana, též projevuje napříč Wennerovou vlastní kariérou, jež byla především inspirována tužbou stát se stejně slavným jako rockové hvězdy, o nichž Rolling Stone psal.

Je nutno s určitou ironií poznamenat, že Jann Wenner se ve víru svých současných problémů od knihy distancoval a zrušil plánovaná veřejná vystoupení s Joe Haganem k její propagaci. Jeho rozčarování je pochopitelné. To, že jej kniha v jistých polohách prezentuje velmi nelichotivě, je shovívavým nedořečením pravého stavu věcí. Ale to zřejmě mohl tušit hned zpočátku, když s Haganem projekt rozjeli. Hagan sám byl kdysi v Rolling Stoneu elévem a stejně jako řada dalších současných publicistů se specializuje právě na typ intimně detailního, osobností hnaného stylu žurnalistiky, pro jehož propagaci Wenner a jeho Rolling Stone za oněch padesát let trvání tolik udělal. Tím, že umožnil Haganovi napsat „nezávislou biografii“ a dovolil mu dotknout se tak osobních témat jako jsou drogy nebo sexuální preference, koledoval si sám vlastně o to, že kniha bude víc než pouhým pomníkem Wennerových úspěchů a zásluh. Skutečný výsledek je však daleko lepší: upřímně napsaná a zajímavá kniha, která velmi pravděpodobně udrží postavu Janna Wennera ve veřejném povědomí po celou řadu příštích let.

Rolling Stone dnes

Zřejmě v předtuše možných nejistot a komplikací vzešlých z již výše zmiňovaných morálně-etických problémů, do nichž se Jann Wenner nedávno dostal, a rovněž v důsledku ekonomických tlaků panujících dnes v oboru tištěných médií, se Jann Wenner (71) v prosinci 2017 rozhodl k prodeji rozhodujícího balíku svého akcionářského jmění v časopise Rolling Stone v celkové hodnotě 51 milionů dolarů ve prospěch mediálního impéria Jay Penskeho (vlastní další proslulé časopisecké tituly jako Variety nebo Women’s Wear Daily). Penskeho nákup okamžitě zvýšil tržní hodnotu v poslední době poněkud zkomírajícího časopisu Rolling Stone na dnešních 110 milionů dolarů. Jako součást dohody v prodejním kontraktu zastává nyní Jann Wenner pozici editorského ředitele a bude sedět ve správní radě společnosti Penske Media Corp. Kromě toho mu zůstává minoritní podíl v ekvitním jmění Rolling Stoneu. Jeho syn, Gus Wenner, je prezidentem a nejvyšším provozním ředitelem časopisu Rolling Stone. Nový vlastník plánuje jmenovat nového šéfredaktora a Rolling Stone v jeho pojetí bude spadat do kategorie tzv. spotřebitelského tištěného magazínu a Penskeho impérium vyvine snahu expandovat obchodní značku Rolling Stone do oblasti programování živých hudebních akcí a udělování licencí.

Přidat komentář