„Každá z písní na desce se odehrává v atmosféře boje. Boje o přežití, usilování o to být slyšet, ovládat, vyhrát, utéct, někomu pomoci nebo jen žít,“ napsala Suzanne Vega o prvním řadovém albu po více než dekádě autorského mlčení. O mimořádně silném, sugestivním albu. Ono ji totiž ctí, že píše a publikuje písně, jen když opravdu „má o čem“. V těchto pohnutých časech zjevně tvořit musela.
Atmosféra boje přitom nemusí znamenat žádnou vypjatou dramatičnost. Ani epičnost ani nutnost barvitého líčení. Brilantní písničkářce k vykreslení sugestivního příběhu stačí zkratka, podobenství. A dar pěveckého výrazu, vypravěčství. V jedné z nejpůsobivějších písní na desce, baladě Last Train From Mariupol, třeba hluboký smutek ve hlase: „V posledním vlaku z Mariupolu odjíždí samotný Bůh.“ V jediném verši snad vyjádří víc temnoty, beznaděje, pocitu bezpráví a tragiky, než by dokázal obsáhlý román.
Nahrávka je silná i po muzikantské a zvukové stránce. Dvorní Suzannin hudebník a spoluautor Garry Leonard se při aranžování a produkci rozhodně nedržel u zdi. Ani Vega se nestylizuje do nějaké zmoudřelé a zklidněné folkové legendy. Sound Witch nelze popsat jinak než „skoro noise-rockový“, stačilo by jen vytáhnout v mixu zvukové stěny kytar z pozadí. Lucinda zní jako jakýsi folkový hip hop. Love Thief zase neškodně „krade“ v přezásobeném obchoďáku funku a soulu. A Rats jsou prostě punk. Nic z toho přitom netrčí, nevyzní nepatřičně, hudba slouží obsahu textu a desku drží pohromadě charisma písničkářky. Vlastně nás možná při prvním poslechu ani nenapadne, jak je nahrávka žánrově pestrá.
Nechybí ani hudebně zdánlivě bezstarostné, odlehčené folkrockové kousky jako Speakers’ Corner. Podobné, jako když The Byrds hráli Dylana. Ostatně tenhle trik, kdy závažnost veršů o to víc vynikne v kontrastu s „lehkou“ hudbou, umí Vega dokonale. O čem je Speakers’ Corner (jistě, podle onoho slavného místa v Hyde Parku) nejlépe vysvětlila autorka: „To je něco, co v demokracii nechcete, zrušení takových Speakers’ Corners… Ale zároveň by měli lidé nést zodpovědnost za to, co říkají.“ Tušíme, do jaké kráčející dýně kope.
Když jsme u Dylana: Podstatná část harmonie, nápěvu i aranžmá trvalky I Want You je přiznaně, se souhlasem, a hlavně účelně využita v písni Chambermaid, podobenství o „tvorbě v něčím stínu, o inspiraci a možná také o vlastní nedůležitosti – a o tom, jak je obtížné tyto dva pocity oddělit“: „Jsem pokojská velkého muže / sleduji, kde složil svoji posvátnou hlavu (…) uklízím drobty z jeho psacího stroje.“ V případě Suzanne falešná skromnost, ví přece, že má svůj svět i rukopis, o dopadu své tvorby se dávno přesvědčila, ale my zase víme, co chce říct.
Mimochodem, hlas Suzanne Vega pořád zní stejně mladistvě jako na prvním albu. Jak to proboha dělá? Asi dárek od těch andělů, kteří dali desce jméno: „Létám s anděly / najedou jsme v jednom hejnu / vím, že jsou se mnou / cítím je v zádech“ (Flying With Angels).