Svatava Antošová byla po svém debutu na konci 80. let nepřehlédnutelná a významné jméno současné poezie představuje i dnes. Básnířka pracující v továrně, která píše nebývale otevřenou poezii – eroticky i politicky – neměla a vlastně ani nemá srovnání. Okamžitě si získala čtenářskou odezvu. Desítky let její básnické dráhy provázely experimenty, změny stylu, vždy ale radikální věrnost své poetice, tedy sama sobě. Vystupovala s rockovou kapelou, napsala prózu v rapovém rytmu. Po svém dělnickém období pracovala jako knihovnice a redaktorka (mj. časopis Tvar). Svatavě Antošové nyní vyšel výbor z díla Sázení ohně (editor Radim Kopáč, nakladatelství Paper Jam). Žije v severočeských Teplicích.
Ve vašich prvních publikovaných sbírkách hrálo značnou roli prostředí továrny. Proč jste šla pracovat do fabriky? Chtěla jste „poznat skutečný svět“ jako beatnici?
Kdepak. Psala se 80. léta minulého století a sever Čech se topil ve smogu. Vzduch byl tak znečištěný a exhalační mlhy tak husté, že i tehdejší režim uznal, že je potřeba to nějak vykompenzovat, aby se lidé nevzbouřili, a tak nás uplatil. Dostávali jsme za to, že tu žijeme, každý rok speciální dávku dva tisíce korun, což tenkrát nebyly zrovna malé peníze. A jak to tak my Češi umíme, brzy jsme si pro ni vymysleli cynické označení „pohřebné“; věděli jsme, že kvůli toxickému ovzduší budeme umírat dřív než v jiných krajích. Tehdy jsem si řekla, že prostě ze severu musím vypadnout. Bylo mi pětadvacet, život jsem měla před sebou a umírat se mi nechtělo. Volba padla na jižní Čechy. Žilo tam pár mých spolužaček z knihovnické školy a díky jedné z nich jsem si předjednala možnost práce v tamní krajské knihovně.
Takže útěk do jihočeské idyly?
Dá se to tak říct. Jenže do toho přišel zásah StB proti teplickému Patafyzickému kolegiu, jehož jsem byla členkou, a českobudějovická knihovna mě nesměla přijmout. Ve mně se ale něco vzepřelo, přesun na jih jsem nevzdala a vzala první práci, která se namanula. A tou byla práce dělnice v továrně na smaltované nádobí, s možností bydlet na ubytovně. Venku byl sice vzduch lepší než na severu, ale prach s obsahem živce, který jsem denně dýchala v samotné továrně, dával plicím taky pěkně zabrat.
Co bylo Patafyzické kolegium a jak se projevilo v dalších životech jeho členů? Myslím, že kapela Už jsme doma na patafyziku navazuje, díky Miroslavu Wankovi.
Patafyzické kolegium Teplice (PKT) bylo uskupení, které vycházelo z díla Alfreda Jarryho, navazovalo na něj a na jiné úrovni patafyzické spirály v něm pokračovalo. Když se člověk díval na svět prizmatem Jarryho děl, velice snadno kolem sebe detekoval současné obdoby krále Ubu; zejména v politice jich bylo a stále je požehnaně. Ta směšná, obtloustlá figurka s obrovským panděrem a bezbřehými ambicemi vládnout, nejlépe celému světu, jako by se stále a do nekonečna klonovala. Třeba maďarský premiér Viktor Orbán je z tohoto rodu. Zůstaneme-li v Česku, pak například Zbyněk Stanjura by byl bezesporu vhodným adeptem na ubuovského Velmistra Pfinancí.
Tohle poměrně krátké, ale velmi intenzivní období, kdy jsme žili Jarrym, se natrvalo promítlo jak do našich životů, tak do naší tvorby. Myslím, že nikdo z nás neztratil schopnost vnímat realitu skrze patafyziku ani po několika desetiletích. A ano, Míra Wanek měl z nás největší tvůrčí potenciál a má ho dodnes.
Co vám dala zkušenost s prací v továrně?
Především jsem poznala, jak se žije lidem u dna společnosti, ačkoliv režim se zaklínal tvrzením, že dělník je pán. Dělníci ve smaltovně žádnými pány nebyli. Byla to pro ně jakási poslední štace, kde se mohli uplatnit bez vzdělání nebo vyučení. Neměli nic. Jen to tupé hákování a pak hospodu. Já jsem to mohla kdykoliv zabalit a vypadnout, oni ne. Kam by šli? Vlastně přece jen: v té době se začínal stavět Temelín a dělal se masivní nábor, takže někteří odešli tam, většinou jako kopáči.
Podle vašich básní v továrně zároveň pracovali i cizinci…
No právě. Ještě podstatnější zkušenost pro mě byla, že jsem se zbavila určitých rasistických předsudků daných výchovou a vyrůstáním v jednobarevném prostředí. Do továrny přiváželi na práci lidi z jiných částí světa, ze zemí, kam socialistický tábor šířil svůj vliv. Čili z Kuby, Angoly, Afghánistánu a hlavně z Vietnamu. Kontakt s nimi člověka ovlivní, ať chce, nebo ne. Co mi však k srdci příliš nepřirostlo, byly jižní Čechy jako takové, ať už se jednalo o krajinu, nebo zdejší domorodce. Pro ně jsem byla pouhá naplavenina, navíc intelektuálka, která z nějakých nejasných příčin, možná jen z rozmaru, dělá ve fabrice… Takže to byl jeden z důvodů, proč jsem se po čtyřech letech vrátila zpátky na sever. Dalším důvodem byl k mému překvapení obyčejný stesk – po severské drsnosti, po vykořeněných lidech, kteří neměli žádné záhumenky jako ti na jihu, po známých místech, která jsem v sobě měla hluboko zadrápnutá, po domově.
A jak se ta zkušenost projevila literárně?
