Sváteční pop – Popnuti černou

Vystoupení Svátečního Popu jsou opravdu sváteční v mnoha ohledech. Jednak jsou poměrně ojedinělá, jednak přinášejí vždy nová překvapení a v neposlední řadě mají zkrátka výjimečnou atmosféru. Divadlo Archa je pro ně ideálním prostorem, protože umožňuje využít jeho flexibilní technické možnosti. To bylo tentokrát naplněno až po okraj a pódium bylo členěno jako patrové, přičemž obě úrovně spojovala hojně využívaná skluzavka. Tenhle koncert s vizuálními kreacemi má několik rovin i jinak a skvěle dávkuje všechny možné dovednosti, které skupina čtyř hyperaktivních výtvarníků a muzikantů v jedněch osobách (Petr Nikl, Milan Cais, Ondřej Smeykal, Jiří Hradil) za svou bohatou kariéru nasbírala. Označení pop je poněkud zavádějící, přestože se i s tímto fenoménem v průběhu zcela svébytně pracuje. Ale po hudební stránce by se to snad dalo škatulkovat spíš někam do vod hodně neotřelého artrocku s prvky všeho možného od jazzůvek až po variace nejrůznějších typů world music či kabaretu. Ale i to je nepřesné a Sváteční Pop si vytváří vlastní styl, který však může v divákovi navozovat pocit čehosi familiárního, aniž by musel zrovna propadat pocitu, že mu to něco připomíná. Jasně, zazní tu několik Niklových hitů jako Bella či Vetřelec (Ptáčátko) ze staršího věhlasného alba Nebojím se smrtihlava nebo Vytí z jeho loňské novinky Vosa, ale ty jsou organicky včleněny do celku. I výtvarná performance s míšením vody s olejem a barvami, hrou odlesků či rozfoukávání prášku se již v Niklových představeních několikrát objevila, stejně jako letecké balety Ondřeje Eremiáše, které přivádějí nad scénu různé vzduchem plovoucí objekty, ale tyhle triky, pokud nejsou skutečně nadužívány, se neomrzí.  Navíc právě ve chvíli, kdy se zdá, že už by se něco rozmělňovalo, přijde náhlý zvrat. Třeba v podobě zpomalujícího mlýnku v rukách Ondřeje Smeykala, který mutuje Niklovo čtení z knihy Zdeňka Kratochvíla Filosofie živé přírody. Stále vděčné jsou také hrátky s olbřímí nafukovací (a splaskávající) špičatou čepicí a veškeré (někdy skvostně toporné) taneční kreace, svítící meče, helmy a sluchátka či Niklovy udivené grimasy. Na jednu stranu je to perfektně vybudovaná show, za jejíž originalitou v mnohém pokulhávají ty největší popové pódiové prezentace, na druhou stranu je to náramná legrace, při níž se místy můžete skutečně popadat smíchy za břicho. Ale jsou tu i skutečně výrazné hudební momenty, kde hřmí Smeykalovo mohutné didgeridoo nebo si někdo jenom pohrává s drobnými perkusemi, Cais si vystřihne pompézní quasidisco nebo se prostě jenom zapíská na gumové prasátko. Přes onu propracovanost je tu prostor pro spontánní rozverné nápady, které se ovšem někdy mohou vymstít, a tak Petr Nikl odehrál následujícího dne další vystoupení s podtitulem Popnuti bílou kvůli nalomené zánártní kůstce na malíčku v sádře, což ovšem neželí a pochvaluje si, že díky tomu nemusel neustále odbíhat k performancím a více se soustředit na hudbu. Každopádně tenhle zážitek musím vřele doporučit. Další příležitost bude tentokrát v Divadle Archa již 7. a 8. června.

Divadlo Archa, 12. února 2017, Praha

Vystoupení Svátečního Popu jsou opravdu . . .

Tento článek je dostupný předplatitelům UNI magazínu

Přidat komentář