Album přináší výběr koncertních záznamů z roku 2001 – tedy necelé dva roky po vydání alba Svatopluk Karásek & Pozdravpámbu, jediné společné studiové nahrávky. Jsou zde ovšem i některé skladby dosud nepublikované. A také je zcela zjevné, že v koncertním provedení byla vždy velká síla – jak Karáskova, tak skupiny Pozdravpámbu.
Karásek řekl roku 2000 v rozhovoru s Ondřejem Bezrem (teď přetištěném v bookletu): „Nikdy jsme moc nezkoušeli, ale tím, jak nás pořád někam zvou a hodně hrajeme, čím dál víc to umíme – a ani jsme to snad takhle umět nechtěli.“ Ať už chtěli, nebo ne – živelné podání těch písní prostě má hodně do sebe a je znát, že se všichni na pódiu cítili lépe než ve zdech studia.
Vedle četných nových písní (něco složil i Karel Vepřek) se vraceli do raných sedmdesátých let, kdy Karásek napsal legendární texty Podobenství o zrnu a koukolu (na upravenou melodii slavného blues Sitting On Top Of The World) a Ženský jsou fajn (spirituál Let The Heaven Light Shine On Me).
Do repertoáru Pozdravpámbu zařadili i skvělou skladbu Orel, kterou Sváťa v polovině devadesátých let natočil s Oborohem. A taky úplně nejstarší píseň Karáskova repertoáru: husitský chorál Kdož sú Boží bojovníci.
Témata písní jsou spíš obecná než teologická, ale najdeme tu i skladbu Žalm na rozloučenou z roku 1979, kriticky nahlížející na tehdejší církevní poměry. Sváťa Karásek mi o ní v březnu 2001, tedy právě v době, kdy vznikaly tyto nahrávky, řekl: „Ta píseň není kritická jen k církvi, ale i k době a ke světu, ve kterém žijeme. Já stojím jednou nohou v církvi, jednou mimo ni. Ale obě ty nohy stojí pevně; není to tak, že bych z té církve jenom vykukoval. Píseň je o tom, že se pohybuji na té hranici, jsem plně v církvi i plně ve světě.“ Karásek opravdu vždy vše dělal naplno, a kdyby mu život tolik nezkomplikovala nemoc, jistě by ještě mnoho zajímavého napsal.