Švehlík a Marno Union 1981–1983

svehlik_4V popisování historie skupiny Švehlík jsme v UNI 10/2015 skončili na začátku roku 1981. Soubor tehdy za sebou měl několikaměsíčníobdobí plné tápání, zcela se změnilasestava (ze zakládajících členů zůstal jen kytarista Pavel Richter), radikálními změnami prošla i hudba. Po nevydařeném koncertu v Radotíně (září 1980) Richter prohlásil „Konec s bigbítem!“ a nasměroval Švehlík k experimentální, spíše ambientní hudbě – něco podobného ostatně hraje dodnes. Přesto Švehlík k rocku záhy vrátil. V roce 1981 se dala dohromady nová sestava, která s několika obměnami vydržela až do jara 1983. V té době taky vznikla nejlepší hudba, jakou Švehlík kdy vytvořil.
„Všechno to vlastně začalo už koncertem na podzim 1980 na Baráčnické rychtě, kdy jsem zůstal sám s bubeníkem Ivanem Pavlů,“ rekapituluje Richter. „Po tom vystoupení mi zavolal Pavel Švec. Říkal – to pro něj bylo typické – ‚Mně se ten koncert teda nelíbil, ale přesto bych s vámi rád hrál.‘ Přišel na zkoušku, ukázalo se, že baskytaru zvládá dobře. Čtvrtým členem byl Petr Dikan, protože měl varhany, i když on teda vždycky jen položil ruce na klávesy a pak je zas položil jinam, to byl asi tak vrchol jeho schopností.“
Důležitým momentem bylo, že Švehlík začal koncertovat pod Sekcí mladé hudby, kterou vedl Ladislav Zajíček. Richter na to vzpomíná: „K Zajíčkovi jsem se možná dostal přes Vlastu Marka. Nejspíš nás ale Zajíček kontaktoval sám – já nejsem typ, který by někam chodil a někoho otravoval. Byl jsem za ním v tom jeho doupěti na Újezdě, nějaká empatie z něj tedy zrovna netryskala, ale když si na něho člověk zvyknul, tak vlastně byl docela v pohodě. Zajíček prý trpěl strašně nízkým krevním tlakem, což by částečně objasňovalo, jak působil navenek. Nabídl, že nám bude dělat zřizovatele, že zařídí dopravu a taky bude shánět koncerty. Něco jsem domluvil i já, takže jsme vystupovali častěji než kdy jindy. Hráli jsme zadarmo, jako odměnu jsme si jednou za rok mohli koupit struny a paličky. Pro nás to ale byl velký skok, protože předtím nás Jazzová sekce na svých akcích nechala zahrát maximálně dvakrát do roka někde na soutěži amatérských kapel. Jiné možnosti jsme neměli. Já ani nevím, jestli nás Zajíček někdy pořádně slyšel a jestli se mu to líbilo, ale to nakonec bylo víceméně jedno. První koncert v téhle sestavě s navráceným bigbítem byl v květnu 1981 v Plzni, druhý v červnu ve Všenorech.“
svehlik_1Ze Všenor existuje záznam (písně Hey You, Sam I, Za pochodu, Víš?, Sam II a Where Do You Float Now?). Až na jednu výjimku jsou to skladby, které pak Švehlík natočil na album Studio 1982. „Skladba Za pochodu je takovým pozůstatkem z předchozího období, je to text Kateřiny Hajdovské, který jsem zhudebnil. Lesík ten text potom zhudebnil taky. Na nahrávce je jasně slyšet, jak to Dikan u varhan kazí, ale celkově to není až tak špatné. V té době jsem hodně poslouchal Gong, Steva Hillage a Hawkwind. U nás takové dlouhé, hypnotické zvukové plochy nikdo nehrál. Já jsem vždycky inklinoval hlavně k tomu, co se dělo ve světě. Taky jsme vystoupili na soutěžním festivalu Rock Vysočina v Jihlavě. Odborná porota, složená z Martina Kratochvíla, Kocába a podobně, rozhodla, že jsme se umístili druzí za nějakou plzeňskou skupinou. Naše nejlepší vystoupení v té době bylo 20. června 1981 na festivalu ve Veselí na Moravě. Tam se to hodně povedlo. Chadima mě před koncertem uvítal slovy ‚dneska vás tady poserem‘, ale nakonec uznal, že jsme byli dobří.“
Mikoláš skutečně byl koncertem nadšen. V knize Alternativa napsal: „Pomalu se stmívalo. Na jeviště vylezl Richter se Švehlíkem a začala večerní část koncertu. Samozřejmě jsem byl moc zvědavej, co dal Pavel po radotínským průšvihu dohromady. Nejvíc mě překvapilo, že díky novým členům přestala bejt ze Švehlíku ona tradiční fouňovská parta. To, co Richter s novou partou předvedl, mě překvapilo. Uzemnil nás. Věřil jsem, že to bude dobrý, ale že to bude až takhle dobrý, to jsem přeci jen nečekal. Vtáhnul nás, zákulisí i hlediště, do svý muziky. A to stmívání během jeho koncertu mu ještě fantasticky pomohlo. Byl to nádhernej zážitek a myslím, že nejlepší koncert, jakej jsem od týhle kapely kdy slyšel. Ani se nám po nich nechtělo jít hrát. Chtělo to čas, aby se člověk trochu vzpamatoval, a tak jsme náš nástup na scénu protahovali, jak se dalo. Bylo mi jasný, že tentokrát hraní po Švehlíku nebude žádná sranda.
Ale nejlepší období v historii Švehlíku teprve mělo přijít. Dikan byl nahrazen Hajdovským, jedním ze zakladatelů skupiny. Lesík od Švehlíku odešel začátkem roku 1980: „Tenkrát jsem chtěl zdrhnout za Braierem, který byl v Německu. Už jsem začal všechno prodávat, kytaru, aparát, ale nakonec jsem si to rozmyslel. Já si vůbec nevybavuju, že by můj odchod ze Švehlíka měl jiné důvody než tu moji plánovanou emigraci. S klukama jsem vycházel dobře, v hudbě jsme si rozuměli.“
Richter: „Ukázalo se, že Lesík do Německa neutekl, začali jsme se zase kontaktovat a mě napadlo, že bychom ho mohli vzít zpátky do kapely. Všichni ostatní byli proti tomu, jelikož Lesík se při svém odchodu dopustil nějakých podrazů, poslal tehdy všechny do prdele, takže Pavlů s jeho návratem nesouhlasil. Švec byl taky proti, on Lesíka sice neznal, ale to, co o něm slyšel, mu stačilo… no, ale já jsem to prostě prosadil. Měli jsme jen jediný koncert, v březnu 1982 na Strahově na Jedničce. Místo varhan tedy Lesík hrál druhou kytaru. Zvučil nás Čepelák a ten říkal: ‚Dvě kytary, to je na hovno.‘ V tom měl trochu pravdu, dřív ta moje kytara vedle varhan líp vynikla. Ale celkově to strašně hudebně poskočilo, když se Lesík vrátil.
svehlik_2Hajdovský: „V době, kdy Švehlík fungoval beze mě, jsem žádný jejich koncert neviděl. Ale když mi Pavel zavolal, jestli bych se nevrátil, hned jsem s nadšením souhlasil. Zkoušeli jsme ve sklepě u Pavla Richtera, on tenkrát bydlel u Drahotových, rodičů své tehdejší ženy. Tam taky vznikl pásek, který pak o dvacet let později vyšel i na CD. Nahrávali jsme v podstatě stejným způsobem, jako jsem to předtím dělal já doma, Pavel měl i stejný magneťák jako já. Použili jsme dva nebo tři playbacky. Přihrávali jsme nějaký kytarový sóla, pak různé efekty, echa a podobně, taky údery na bubny. Byla to skvělá doba, ani mi nevadilo, že jsme nemohli vystupovat. Já miluju tohleto experimentování, mám rád nahrávání. Koncertování mě nebaví.“
Richter: „Když vznikal pásek, který po letech vyšel jako Studio 1982, používali jsme dost složitou metodu. Nahráli jsme zkoušku dvěma obyčejnými mikrofony, umístěnými v místnosti – žádný mixpult jsme neměli. Záznam jsme potom přehrávali na druhý magnetofon a komplikovaně jsme k němu dotáčeli další nástroje. Magnetofon Tesla B 73 měl pouze jeden stereofonní potenciometr, tím se tedy ovládaly všechny vstupy. Zapojením dalších, v tomto případě mikrofonních vstupů se úroveň signálu snížila, zkreslila a vzrostl šum. Poměr hlasitosti základní nahrávky a přihrávaných partů jsme museli dělat naslepo metodou opakovaných pokusů. Měli jsme dlouhé písničky, takže se vždycky natočila jen část, pak se udělalo nové nastavení a finální pásek jsme nakonec sestříhali. Byla to mravenčí práce, dnes si to už ani nedovedu představit. Podobným způsobem jsem později nahrál ještě album skupiny Dvouletá fáma. Nahrávky dalších kapel – Vyšší populár a MCH Band – jsem už dělal na zahraničních magnetofonech, tam byly alespoň dva ovládací potenciometry, poměr overdubů se ovšem zase dělal naslepo.“ Většinu skladeb napsal Richter. „Nejrockovější skladba je Hey You, tu jsem složil v době, kdy jsem v západoněmecké televizi viděl Rockpalast, hráli tam Who a Kinks, a ve mně ožil rockový duch. Takže Hey You měla být taková jednoduchá a důrazná písnička. I skladba Víš? začíná jako rock’n’roll (i když na 7/8), pak se rozjíždí do těch spacerockových ploch. Neděle vznikla, když se vrátil Hajdovský. Složil ji Švec – on ke komponování vždycky přistupoval takovým vědeckým způsobem, měl to tak složitě vymyšlený, že jeden takt byl na sedm, další na pět, prostě se ta metra střídala. Vymyslel taky, jak se mají hrát bubny, což rozčilovalo Ivana Pavlů, takže v jednu chvíli praštil paličkama a řval ‚Já ve vám můžu na takovou kravinu vysrat!‘ V písni Dokola – ta taky vznikla až po Lesíkově návratu – jsem použil motiv z A Hard Day’s Night od Beatles; už ani nevím proč, asi mě to tak nějak napadlo. U mě je to vždycky spontánní, já nikdy nic moc neplánuju. V listopadu 2015 jsem tu skladbu výjimečně připomněl při vystoupení na Alternativě. Když už tam Extempore zas hrálo Velkoměsto, nechal jsem se ukecat, že taky zahraju něco staršího. Teď jsem skutečně vysamploval Lennonův zpěv, chtěl jsem to udělat jako takový odosobněný cover.“
Švehlík tedy měl hotovou nahrávku, ale zároveň se ocitl ve stejné situaci jako už několikrát. Bez zřizovatele nemohl vystupovat, jméno skupiny bylo na černé listině. „Celé se nám to hroutilo, ale v té době se vrátil Luboš Fidler z venkovského exilu v Malechově,“ říká Richter. „Fidlerovi tam bydleli v bývalé hospodě s hotýlkem, měli s životem na vesnici velké plány, nakonec tam Luboš zůstal sám s Danou a synem Matějem. Umělci z Prahy si tam jezdili na víkend zařádit a Luboš si pak vylízával všecky ty průsery, protože tam vždycky byl brajgl a vesničanům se to pochopitelně nelíbilo. Takže Fidler byl zpátky v Praze a my jsme si řekli, že ho vezmeme do skupiny a zároveň vyhodíme Ivana Pavlů, který nám už nestačil. Zhlédl se v Keithu Moonovi, na což jsem ho navedl já, ale on samozřejmě neměl tu Moonovu techniku a doháněl to tím, že hrál strašně rychle. Vlastně pořád zrychloval a vůbec s ním byly problémy. Takže jsme se rozhodli, že budeme bubnovat sami. Ivan ten vyhazov velice trpce nesl. Udělaly se dvě věci, Randál po buši a Honza šel do světa, vypadalo to velice nadějně. V srpnu jsme pak odjeli na soustředění do Dubí někde za Mělníkem. Jel tam s námi Franta Skála, že bude bubnovat, protože hrál v Kilhets a v Chadimově projektu Krokodlak. Tehdy jsme si v rámci takové všeobecné hysterické legrace řekli, že skupina se bude jmenovat Buřt a heslo bude ‚Skupina Buřt vám zahraje pár píčovin‘, což s gustem uváděl Lesík.“
Hajdovský na to zkoušení vzpomíná rád: „No jo, kapela Buřt, to bylo super. Odjeli jsme do nějaký vesnice, hráli jsme spoustu věcí, ale dál to nepokračovalo. Bylo to skvělý, ovšem jenom taková sezónní záležitost.“ Richter je skeptičtější: „Napřed to bylo dobré, ale kvůli Skálovi se to rozesralo. Přitom když Franta hrál u Chadimy, tak se takhle neprojevoval. A hlavně za to mohl Fidler, protože ho v tom podněcoval. Zkoušeli jsme tam týden a nikam to nevedlo. Skála a Fidler si z toho dělali srandu, Švec byl zas úplný protipól, ten to bral strašně vážně. My jsme chtěli hrát i starší věci, Fidler je hrát nechtěl, ale nedokázal nám to normálně říct, takže to celé bojkotoval, mečel a prděl do mikrofonu. Pohodička tedy velmi rychle vyprchala a bylo jasné, že to tak dál nepůjde. Řekli jsme tedy Fidlerovi sbohem a vrátil se Ivan Pavlů. Když jsme ho předtím vyhodili, tak mu dal lano Chadima, v jeho kapele jsem hrál i já a Fidler, takže si Ivan bubny z naší zkušebny jeden týden odvezl a další týden zas přivezl zpět. A když se teď ještě vrátil do Marno Union, pookřál, cvičil a snažil se. Taky začal budovat tu svoji gigantickou bicí soupravu.“
Pod názvem Marno Union opět začali koncertovat. „Název Marno Union jsem vymyslel já,“ říká Richter. „Vzniklo to při takovém kuřáckém posezení s Fidlerem, kdy jsme se bavili o tom, jak nad námi visí takové velké marno a všichni jsme spojeni v té marnosti. Pak jsem si na tu debatu vzpomněl – a název kapely byl na světě. Byl výstižný, protože tehdy byl s vystupováním fakt problém. Když jsme byli na koncertě Talking Heads v Budapešti, což bylo 25. července 1982, seznámil Petr Dorůžka mě a Lesíka s Viktorem Stoilovem. Potom jeden čas vydával knížky, nevím, jestli to ještě dělá. No a ten Stoilov se nabídl, že by nám dělal zřizovatele.
Viktor si to vybavuje už jen matně: „Bydlel jsem v Újezdě nad Lesy a pod hlavičkou místního SSM jsem tam pořádal koncerty. Taky jsem dal několika kapelám razítko, že jsme jejich zřizovatelem. Asi to ani netrvalo dlouho. Když v Tribuně v březnu 1983 vyšla ta Nová vlna se starým obsahem, přišli za mnou estébáci, že to zřizovatelství musím ukončit.“
Pod názvem Marno Union odehráli jen pár koncertů – v Újezdě nad Lesy, na Chmelnici, v Olomouci – a hlavně natočili album Studio Marno. Sešly se na něm nahrávky z poměrně dlouhého období, od 19. června 1982 do 14. března 1983. V nejstarších skladbách Randál po buši a Honza šel do světa bubnuje Fidler, v krátké instrumentálce Órly hraje Fidler na piano svehlik_3a Švec na tamburínu. „To jsme se ve třech sešli u nás v Hloubětíně, babička mé manželky tam měla piano,“ vzpomíná Richter. „Nahráli jsme celý pásek improvizací, tohle byl úplný závěr. Vystřihli jsme to a pak zařadili jako takový úvod alba. I jiné věci vznikly ve zmenšené sestavě – ve skladbě Bobol udělal Švec rytmickou smyčku z dejchání a bouchání do kufru, takže nahrávka je bez bicích. Čaroděj je písnička od Donovana, upravená tak trochu ve stylu Residents. Ve skladbě Trumpety je dobře slyšet Pavlů, tam ty jeho bicí hrají velkou roli. Třetí jáma je dost ovlivněná deskou Roberta Frippa The League Of Gentlemen. Melou složil úplně celou Švec, pak jsme to jen secvičili.
François Couture ve své recenzi pro All Music Guide napsal: „Obě alba jsou studiovými nahrávkami přijatelné kvality (vynikající, pokud vezmene v úvahu, jaké podmínky měli neoficiální hudebníci v komunistickém Československu). Muzikantskou sestavu na obou CD tvoří hlavně Pavel Richter (kytara, zpěv), Lesík Hajdovský (kytara), Pavel Švec (baskytara) a Ivan Pavlů (bicí). Hudba v sobě spojuje komplikovanost progresivního rocku (zvláště pokud jde o struktury a provedení) a bizarnější stránku nové vlny. Dala by se srovnat třeba s Red od King Crimson a s prvními alby Talking Heads, ale také s belgickou avantgardně progresivní partou Present a její klasickou skladbou Promenade au Fond d’un Canal. Richterovy skladby jsou náročné, tíživé, vysoce kreativní. Prozkoumávají využití opakujících se rytmických a melodických motivů, které na sebe vzájemně narážejí (zcela v duchu Frippovy hudby kolem alba Discipline a způsobu, jakým Roger Trigaux využíval repetice k vytvoření hrozivé atmosféry). Švecovy melodie jsou spíše lehčí, dokonce občas psychedelické. Dva kusy, kterými na album Studio Marno přispěl Hajdovský, souvisejí s tím, co v té době dělal ve skupině Manželé (včetně stejného automatického bubeníka). Využití magnetofonových smyček, mnohonásobně vrstvených vokálů a tajuplné citace A Hard Day’s Night od Beatles dávají hudbě potřebnou intenzitu. Vysoce doporučeno všem příznivcům temného, avantgardního, progresivního rocku i těm, co mají rádi následníky King Crimson a dovedou ocenit zcela unikátní atmosféru českého rocku z přelomu sedmdesátých a osmdesátých let.“

Diskografie:
Švehlík & Marno Union: Studio 1982 / Studio Marno (Black Point Music, 2002)

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *