SÝČEK: I.

Na svém EP z jara 2016 působila ještě českobudějovická kapela poněkud nejistě a jako „nadějný objev“. Na debutovém albu, vydaném v samotném závěru roku 2017 ovšem zní už naprosto suverénně. Tak, že lze jen litovat, že nevyšlo třeba o měsíc dříve, protože pak by se jistě objevilo i ve výročních žebříčcích shrnujících alternativní alba roku. Temná, garážová, syrovým blues načichlá psychedelie, tak jak ji známe třeba od Please The Trees, se tu prolíná s rozmazanými space-rockovými kytarami, minimalistickým opakováním motivů a v efektové mlze se ztrácejícími texty. Sýček se ovšem nebrání ani vlivům zvukového šamanství, a jestliže se dosud často o kapele B4 mluvilo jako o jediném zástupci krautrocku u nás, pak i po tomto albu je to přinejmenším diskutabilní.
Šestice skladeb často zprvu budí klamné zdání momentální improvizace a nejasných struktur, ale s postupujícím časem se vynořují rýsující se mozaiky i záchytné body, a vše do sebe začíná zapadat. Nabízí se analogie účinné tajuplnosti hororových filmů – někde a něco tady je, ale ve střehu udržuje právě skutečnost, že jen těžko lze konkrétně definovat, co. Hypnotický účinek se navíc dostavuje až podezřele rychle. Závěrečná, více než čtvrthodinová skladba Vítr (zabírající celou stranu vinylu), je fantasticky vygradovaným a zvukově dobrodružným výletem někam, kam se nemálo kolegů s podobnými chutěmi a vlivy neodvážilo.

Je znát, že členové kvarteta čerpají své zkušenosti, nabyté v dalších kapelách z okruhu Noise Assault Agency Budweiss. Album ovšem nespoléhá pouze na atmosféru, na punkovou uvolněnost nebo na strhující emoce – ale zároveň to všechno v sobě má pevně zakódované. Výsledkem je nahrávka, která snadno vtáhne a přivádí do stavu nenabaženosti i chuti si ji pouštět znovu a dokola. Což je v dnešní instantní a zrychlené době, docela na pováženou.

 

NAAB, 2017, 38:57

Přidat komentář