Když jsem se jednou Sylvie Krobové zeptal, jestli se považuje za písničkářku, odpověděla mi: „Já jsem spíš hudebním obrazným malířem. Hudba, hlas, text, emoce vytvářejí příležitost kompaktní zvukové malby, která vás ponoří do zavřených očí, zklidní.“ Většina z toho platí i na jejím novém albu – třetím studiovém a celkově čtvrtém – Let dýmem. Snad jen s jednou výhradou. Hráč na dechové nástroje (pozoun, eufonium) Jan Jirucha totiž dělá vše proto, aby nás písně nezklidňovaly. Let dýmem je deska, z níž emoce přímo tryskají a která nás silou výpovědi spíše vyburcuje, než ponoří do klidu tmy.
Sylvie Krobová, vystudovaná operní pěvkyně a učitelka hudby na základní umělecké škole v Dobříši, zkouší na svých albech různé formy hudebního doprovodu. A tak zatímco třeba na CD Svět podivínů (2008) těžila ze souhry dvou klavírů a akordeonu, tentokrát se rozhodla pro kombinaci piana a akordeonu (na obojí hraje sama) s osvědčeným kontrabasem Petra Tichého, který ji doprovázel už na koncertní nahrávce Chvilka co se chytí, a s už zmíněným Janem Jiruchou. Právě jeho místy až freejazzové pasáže posouvají celek jinam, než jsme byli při poslechu autorčiných předchozích alb zvyklí.
Síla alba však nespočívá pouze v prolnutí Sylviina sytého a školeného hlasu s expresivními vyhrávkami dechových nástrojů a s Tichého jazzovým kontrabasem. Let dýmem není jen pouze záležitostí formy, ale především obsahu. Ze všech dosavadních nahrávek Sylvie Krobové mám právě u novinky nejvíce pocit uceleného díla, a to hlavně díky textům. Album otevírá zhudebněná báseň Ondřeje Fibicha Sidonie a už v ní je vše – světla a tma, metafora smrti („snad věci temné pochová“), mizící obraz a cosi zapomenutého. Jako by se v pouhých dvanácti řádcích skrývala marnost Kazatelova i Hlaváčkova, a přitom ty verše ve své chmurnosti ukrývají krásu a nejeden námět k přemýšlení. Podobný pocit mám i z toho, co následuje, tedy ze zpěvaččiných vlastních veršů. „Kolem už dávno prošel s kosou kdosi“ a „v prach obrátíš se samozřejmě do neznáma“, zpívá se v titulním Letu dýmem. Ostatně každý z textů by snesl i recitaci bez hudby, ať jde o výpravné Pradávno (zde mi Krobová asi nejvíc připomíná Karla Hlaváčka) nebo Kapky deště, kde opakování slov a určitá nedokonalost verše (gramatické rýmy a asonance) ladí s expresivním projevem.
Polí5, 2015, 51:12