Na předchozích albech se polský kytarista a skladatel prezentoval buď v instrumentálních combech nebo v duu s japonsko-polskou zpěvačkou Yumi Ito. Nyní jako kdyby sound vytvořený v předchozích komorních sestavách spojil. Přidal rytmiku, druhý sólový nástroj a hudbu nechal kolorovat průzračným, technicky i výrazově brilantním vokálem jihokorejské zpěvačky Song Yi Jeon (též Ambrose Akinmusire), se kterou se zná už od studií na Jazz Campusu v Basileji.
Jako druhý sólový nástroj ke svojí kytaře zvolil Mika trubku Oskara Töröka (např. z Vertiga, jistě netřeba představovat). Dominantní sice pochopitelně zůstává kapelníkova kytara, v typickém střídání jemného elektroakustického podkresu (nebo fingerstyle akustiky v Night Waltz) v harmoniích s nevtíravě mírně zkresleným tónem sól. Ovšem přebírání nápaditých témat trubkou a zpěvem prospělo vypíchnutí „kosmopolitně-melodického“ Mikova autorského rukopisu. S tím, že Oskarovi i Song Yi zůstává dostatek prostoru na vlastní invenci. Třeba když se nevázaně free vyřádí v „divokosti“ Wire Face, protipólu kultivovaně zklidněných kusů. Jinak ovšem atmosféra alba, navzdory názvu kompozice Rubato, zůstává převážně snivá a křehká.
K vrcholům desky určitě patří jediná otextovaná skladba, balada Cosmic Sand. Nejde ovšem naštěstí o žádnou zjednodušenou úlitbu ve smyslu „písnička rovná se chytlavý singl“, i tahle kompozice je neprvoplánově a košatě vystavěna. Díky práci se slovy navíc umožňuje zpěvačce ještě zajímavější výraz než v koloraturách či bezeslovných tématech.
Empatický kontrabasista Andrzej Święs a polyrytmický maďarský žonglér s darem citlivosti Péter Somos pak zaslouží o to větší uznání tím, jak záměrně méně nápadným pojetím rytmiky zároveň ustupují sólistům i nepopírají vlastní výjimečnost… No, trochu komplikovaně vyjádřeno, ale stačí se zaposlouchat a víte, co myslím.
Přání na závěr? Aby tohle nadnárodní kvinteto nezůstalo projektem jednoho alba a vyvíjelo se dál.