Mikoláš Chadima – jedna z vůdčích osobností pražské alternativní rockové scény konce sedmdesátých (Extempore) a osmdesátých (MCH Band) let – skladatel, textař, kytarista, saxofonista, zpěvák, producent a organizátor. Jeho hudba je citlivým seismografem doby, té doby, které jsme současně tvůrci i objekty.
Před rokem měl na Deltě premiéru tvůj nový pořad, opět s německými texty. Můžeš říct něco o zdrojích inspirace, Kafkovi, pražské německé literatuře apod.
No, v tom novým pořadu jsou už i texty český. Kdysi jsem udělal ty německý texty skutečně za určitým účelem, ale to už jsem vysvětloval tolikrát, že se k tomu nemám chuť znovu vracet Nemluvme už o Kafkovi a těchhle věcech. Zvlášť, když se z toho teď stala móda.
Dobře. Můžeme mluvit o Ivanu Wernischovi? Spolupráce s ním už trvá poměrně dlouho.
Poslední soubor textů, kterej jsem napsal, byl Krokodlak. Pak už to nešlo. Měl jsem dojem, že všechno podstatný už jsem řekl a nechtěl jsem se opakovat. Začal jsem tedy hledat textaře a ne a ne najít toho pravýho. Až přinesl jednou Pavel Turnovský, kterej dělal Extempore jakýhosi manažera-provokatéra jednu z Wernischovejch sbírek. To bylo přesně vono! A tak jsem se po něm otázal Wemische, jestli můžu. Wernisch řek’ že jo, a bylo to. A pak jsem mu zasílal výslednej produkt a Wernisch byl spokojenej a poslal novou sbírku. Pokud se pamatuji, tak jsme se osobně setkali asi až po dvou letech, nebo lépe řečeno až po dvou realizovanejch pořadech. Takže žádný společný hloubání, či psaní textů na tělo. První texty, který byly napsaný přímo pro mě, jsou až v posledním pořadu, kdy mi došly texty ze sbírek.
Plánuješ německé texty i v příštím projektu?
Neplánuji nic. Nehodlám se tím omezovat. Nějaký budou určitě. Myslím, že ta němčina v tý mý muzice pěkně zní a taky se mi v ní dobře zpívá. Ale u Ivanovejch textů je mi jedno, jestli jsou německý nebo český. Zpívaj se dobře vždycky, nechám to na něm.
Před listopadem jsi měl samizdatové hudební vydavatelství „Fist Records“?
Ochrannou značku jsem si vymyslel už někdy v sedmasedmdesátým roce. To už jsme tenkrát moc přemejšleli, jak vydat desku bez desky. A u toho to taky na dlouhou dobu skončilo. Sem tam jsem někomu natočil koncert a tu značku jsem nalepil na cívku. Ale to nebylo ono. Víc se to rozjelo až někdy v jednaosmdesátým. To se vrátil z lochu Petr Cibulka, byl takovej aktivní, pořád do mě hučel, a tak jsme vydali na dvou páscích Extempore 1976–1981. K tomu už jsem vytisknul seznam písniček, pořadů, kdo hrál, skládal… zkrátka takový ty věci, co na deskách bejvaj. Ale s cívkama a cívkovejma magnetofonama to byla strašná dřina a ten výslednej produkt, jak se mi zdálo, pořád tu desku přece jenom nenahradil. Naplno se to rozjelo až na přelomu dva a třiaosmdesátého roku. To se najednou začaly strašně rychle šířit kazeťáky. Po poruchovejch cívkáčích značky Tesla byly najednou k dispozici spolehlivý kazeťáky z dovozu. A ke kazetě šel už udělat obal i textová příloha, zkrátka, to už bylo něco, co vynilový LP dokázalo zcela nahradit. Prodal jsem auto, takovou starou šunku, s kterou jsem rok jezdil na koncerty, Petr půjčil zbytek, nakoupil jsem malou výbavu a nakonec skončil tak, že jsem nic jinýho nedělal, než seděl u kazeťáků a rozohrával. A čím dál víc mi to lezlo na nervy. Zaplaťpánbůh za 17. listopad. Víš, my jsme nikdy neměli tolik peněz, abychom mohli udělat od titulu třeba padesát kusů a pak to pomalu rozprodávat, a tak se dělalo v drtivý většině na objednávku. Kupodivu jsme si nikdy nevydělali ani na novej magneťák. Jakýsi zisk stačil tak akorát na údržbu toho, co bylo. Jo. Tak po tom listopadu jsem svůj katalog urychleně předal značce Black Point a jsem moc rád, že už to nemusím dělat. I když podmínky dneska jsou k týhle práci bezvadný. Teď jsem domluvil na SAI, že pokud budou nějaký prachy, udělali bychom sérii asi desíti CD, jakýchsi Best of semdesátá léta český alternativní muziky. Náklad 500 kusů. Bylo by to pouze pro sběratele. A taky aby to měly k dispozici rádia.
Co je to SAI?
Svaz autorů a interpretů. Někdy v roce 1988 se ozval L. Kantor, jestli bych nešel s ním a dalšíma do party, že se chtějí pokusit vytvořit jakousi organizaci, protiváhu tehdejšímu zcela komunistickýmu Svazu skladatelů, která by pomáhala kapelám v průseru. Pak se tam objevil i Kocáb, kterej vymejšlel něco podobnýho zase v jiný partě a nakonec hned po revoluci vzniknul SAI. Myslím, že je to dost důležitý. V porevolučních podmínkách udělala tahle organizace už celkem dost. Například v OSA a podobnejch záležitostech, který jsou pro přežití profimuzikantů dost důležitý.
Chystáš nové desky, kompakty nebo vydávání svých starších věcí?
Před prázdninama vyšlo u Globusu Velkoměsto. A protože se prodává velmi špatně, určitě už nic staršího vydávat nebudu. Tedy lépe řečeno, ne bez dotací pro pouze malej náklad. Globus se leknul taky, a tak mě propustil z exkluzívní smlouvy i na starší věci MCH Bandu. Takže ve spolupráci s firmou Tomm K by měl vyjít dvoukompakt MCH Band 1982–1986, kde by měly bejt perfektně vytištěný a technicky zpracovaný alba Krokodlak, Jsme zdrávi a daří se nám dobře, 198Orwell?! a Gorleben. Zatím přemejšlíme, jestli to udělat i na vynilu, ale to by muselo bejt 4LP a rozpočet vypadá tak surově, že se na to asi vybodnem. Tím bych chtěl s minulostí skončit a konečně se věnovat jenom novejm projektům.
Novej program chceme natočit začátkem roku 1992, ale zatím není úplně jasný, kdy to vydat. Dvoj-CD by mělo vyjít na jaře, ve stejnou dobu by mi měla vyjít knížka, atak nevím, jestli novej program nevydáme až po prázdninách, nebo koncem roku. Je tu obava, aby nebyl trh přechadimován.
Mluvil jsi o své knížce Od rekvalifikací k „Nové vlně se starým obsahem“. Vyjde v původní verzi?
Ano. I když redakční úpravou, na kterou kdysi nebyl čas, se nám to povedlo asi o sto stránek zkrátit.
Kdo bude tu knížku nakonec vydávat a v jakém nákladu?
Původně to měl dělat Československej spisovatel, ale nároky na krácení byly tak vysoký, že když jsme to podle přání zkusili, knížka se úplně rozpadla. Takže to bude dělat Orbis, a aby na tom neprodělali gatě, musej udělat aspoň třicet tisíc. Ze srdce jim přeju, aby se to prodalo.
Teď něco o muzice a kultuře vůbec v polistopadové době. Změny v myšlení, přístupech, co se týče komerce, peněz apod…
Já nevím. Já jsem v tomhle strašně neobjektivní. Jak mi říkají někteří méně spokojení, stačí mi, že mě nehoněj policajti. Zatím. Hodně lidí říká, že je kultura v prdeli, ale já v tý skutečný prdeli byl tak dlouho, že mám dojem, že je všechno OK.
Pan Srp v rozhovoru pro čtrnáctideník Ty rudá krávo viní ze současného stavu kultury Václava Klause a hlavně Milana Uhdeho. Jak to vidíš ty?
Asi jinak. Jak už naznačila odpověď na předchozí otázku. Stav kultury – já tomu moc nerozumím. Mám dojem, že on má možná na mysli, že ta alternativní kultura by se měla stát po revoluci onou protěžovanou kulturou a místo Davidů by měli bejt v televizi Plastici. Nevím. Já mám dojem, že koncertů, výstav a všeho možnýho se koná strašně moc. Až moc na to, jakej je zájem lidí. Tady se živilo kulturou strašně moc lidí. Potenciálně nebezpeční umělci byli drženi v klidu přerozdělováním peněz, kterýmu já říkám držhubný. Myslím, že to nebylo zdravý. A už nikdy tomu tak nebude, i když časem třeba na tu kulturu bude víc peněz.
Těsně před revolucí bylo založeno ARTFORUM, které je momentálně v podstatě mimo činnost. Můžeš k tomu něco říct?
Abych pravdu řekl, ani nevím, jestli je in nebo mimo. Já byl tenkrát navolenej do nějakýho orgánu, kterej se nikdy nesešel a po určitejch problémech, který vznikly mezi lidma, jsem se nasral a stáhnul se z Artfora pryč.
Jsi signatářem Charty 77, která je v současné době také odsunuta stranou a ve vnitřní krizi…
No jo. To je problém. Neřekl bych, že je odsunuta stranou. Ale moc lidí z Charty je teď ve funkcích, což znamená, že dost těžko může teď vystupovat nezávisle. Každopádně tomu bude těžko někdo věřit. Chce to čas. Možná vznikne Charta nová, možná se najde nějakej jinej způsob. Uvidíme. A ještě jedna věc. Teď se k problémům vyjadřuje kdekdo. Mezi tím se občasná vyjádření Charty tak trochu ztratěj. Už to není jediná organizace, která se vyjadřuje k věcem veřejným, jako tomu bývalo.
Zmiňoval ses dnes o Petru Cibulkovi. Chceš o něm něco říct?
Mám ho rád, i když je to běs. Prožil jsem s ním tolik, že jeho určitý výstřelky jsem schopnej chápat a nenechat se jimi překvapit. Kdyby nebyl běs, nikdy by se nerozjela kazetová vydavatelství, kdyby nepřitáhl z Brna elektrickej psací stroj tři dny po tom, co se dozvěděl, že píšu knížku, trvalo by to mnohem dýl a nemusel bych to stihnout v těch dvou poměrně klidnejch letech, který jsem tenkrát měl.
Když byl naposled zavřený, sebrali mu jeho archív nahrávek. Víš něco o jeho osudu?
Pokud vím, tak mu ho už vrátili. Ale co s ním bude dál, nevím. Dát to do kupy… kdyby se sehnala pro někoho dotace, měl by práci tak na dva roky, deset až dvanáct hodin denně.
Uvažujete jako kapela, nebo ty sám o profesionalizaci?
Už se talo. Od června 1990. Bylo moc hraní, dovolená došla, nedalo se nic jinýho dělat. Zdálo se, že to půjde. I tu nejhorší dobu nezájmu jsme přežili poměrně dobře. Rok 1991 byl horší. Dva kluci z kapely už zase začali dělat. Ale já jsem skromnej kluk. Nikdy jsem neměl víc jak 2 100 korun čistýho, a to je takovej můj limit Až to nevydělám, půjdu do práce taky. Mám za to, že se o tom bude rozhodovat letos. Ale nerad bych.
Kolik máte teď měsíčně koncertů?
Těžko říct Někdy šest, někdy jen jeden, někdy nic. Loni to bylo šestadavdcet koncertů, do konce roku 1991 přibyly ještě jeden nebo dva. Ale měli jsme prázdniny a v létě nehráli skoro dva měsíce a pak jsem měl takový cukání měnit kapelu, a to byl další měsíc bez hraní.
V jakém teď hrajete složení?
Vladimír Helebrant – klávesy, Hynek Schneider – bicí, Martin Schneider – basa. Víš, jak jsem mluvil o tom cukání rozpustit kapelu, tak jsem se na to vybod. Ona to byla asi taková setrvačnost Já byl v podstatě zvyklej měnit kapelu každej rok. Hodně kluků tehdy říkalo, jo, budu s tebou hrát, ale jsi průserář, chtěl bych hrát i pak, a tak to s tebou vemu jenom na rok. Takže jsem vždycky udělal novej pořad s novou partou, během roku 6–10 koncertů, nahrávku a šmytec. Teď to nese trpký plody, protože lidi byli zvyklí, že je každej rok novej program a i kapela zní jinak. Jenomže s tím je konce. Už není kam spěchat. A tak zatímco jiný kapely hrajou v klidu tři čtyři roky jeden repertoár, mě jebou publicisti po roce a půl, že hraju furt to samý. Jo, a díky tomu, že mám kapelu na delší dobu, mohl jsem se vrátit zpět a vytáhnout starší věci a udělat je znovu. Myslím, že tím koncerty dostaly větší spád.
Co čteš a posloucháš v poslední době?
Teď jsem dočet‘ Jelcinovy paměti, předtím Landovskýho, Fischla, z čistý literatury Singerovy povídky. Muziku moc neposlouchám, občas Radio 1, občas něco staršího. Víc chodím na koncerty, pokud stáčej peníze.
Co říkáš politické situaci?
Je přesně taková, jaký jsou Češi a Slováci.