Talking Heads-Vždyť je to přece skvělý band

David Byrne, jehož majetek je odbornými publikacemi oficiálně vyčíslen na 45 milionů dolarů, se narodil 14. května 1952 ve skotském Dumbartonu. V jeho dvou letech se rodina přestěhovala do Kanady a následně, v roce 1960, se finálně usadili na předměstí Baltimore v Marylandu. V září 1970, kdy studoval na umělecké škole Rhode Island School of Design, se tamtéž seznámil se svými budoucími spoluhráči Chrisem Frantzem a Tinou Weymouth a zanedlouho poté založili pětičlennou kapelu s názvem The Artistics.

 

Na začátku roku 1974 se Byrne přestěhoval do New Yorku s cílem prosadit se jako autor písní. Chris Frantz a Tina Weymouth jej o chvíli později následovali a netrvalo dlouho, než dali dohromady trio, kterému říkali Talking Heads a jehož název byl, podle Byrnea, inspirován reklamou v časopise TV Guide na jakýsi sci-fi film. Premiéra se udála 20. června 1975, kdy byli předskokany kapely Ramones v tehdy nově otevřeném klubu CBGB na Bowery.

 

Prosazovali se velmi rychle. Spolu s Ramones byli na turné i v Evropě a již za dva roky podepsali smlouvu s newyorským nezávislým labelem Sire, kde v únoru 1977 vydali svůj první singl s písněmi Love a Building On Fire. Talking Heads se stali jedním z nejkreativnějších a nejversatilnějších představitelů hudebního hnutí nová vlna 70. let. Byrne, Frantz, Weymouth a k nim se vzápětí přidavší absolvent Harvardu Jerry Harrison (předtím hrál v Modern Lovers s Jonathanem Richmanem a také doprovázel zpěváka Elliotta Murphyho), vytvořili svérázný hudební syžet, který zkombinoval punk, rock, pop a world music do rafinovaně delikátní a přitom velmi odvazové, kontrapunktální zvukové kaleidoskopie. Na scéně, kde se ostatní snažili vymódit do divokého a šokujícího stylu oblékání, naopak vystupovali v klasickém společenském obleku.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

V roce 1977 vyšlo jejich první album Talking Heads 77, které obsahovalo slavnou píseň Psycho Killer, Byrnem i v pozdějších živácích či v klipech do dokonalosti dovedenou ukázku totálního schizofrenického třeštění a posedlosti.

 

Následovalo album More Songs About Buildings and Food (1978), které předeslalo čtyřletou uměleckou spolupráci souboru s Brianem Enem, experimentátorem, který si pohrával s elektronicky pozměněnými zvuky a sdílel rostoucí zájem Talking Heads o arabskou a africkou hudbu. Album zahrnovalo i coververzi Al Greenova songu Take Me to the River, který byl prvním singlovým hitem souboru. Dalším albem byl titul Fear of Music (1979), svou strukturou o dost kondenzovanější a sonicky daleko zlověstnější.

 

Jejich průlomovým albem se stala deska Remain in Light (1980). Eno a Talking Heads improvizovali ve studiu s jednotlivými nahranými tracky, zahustili je překrývajícími vokály s názvuky obřadní hudby z Nigérie a zneklidňujícími, provokujícími klávesami ve vzájemně komplexních polyrytmech. Podle časopisu Rolling Stone je toto album „jedním z nejvýznamnějších alb z historie nahrávacího průmyslu, je to mix afrického hudebního komunalismu a západní technologie, je to atmosférická nahrávka, která přitom rockuje, je posluchačsky doslova lebedivá a ještě přitom obsahuje silné a nosné písně…,“ včetně dnešní již klasiky, songu Once in a Lifetime.

 

Po vydání tohoto alba Talking Heads vyrazili na světové turné s rozšířeným obsazením. Přibyli klávesista Bernie Worrell (Parliament-Funkadelic), kytarista Adrian Belew (Zappa/Bowie), basista Busta Cherry Jones, perkusionista Steven Scales a černé zpěvačky Nona Hendryx a Dollette McDonald.

 

Následovalo období, kdy se členové Talking Heads realizovali ve svých sólových projektech. Byrne začal experimentovat s elektronikou, performančními výstupy a s world music. Začal též psát úspěšně hudbu k filmům a pro divadlo. Oceněn byl třeba za svůj skladatelský podíl na soundtracku filmu Bernarda Bertolucciho Poslední císař (1987). Harrison zase natočil vlastní desku The Red and the Black a Frantz a Tina Weymouth začali nahrávat s vlastním souborem Tom Tom Club, se kterým dosáhli tehdy obrovského disco hitu Genius of Love, který celé jejich album vyšperkoval do platiny.

 

V roce 1982 Talking Heads ukončili svoji spolupráci s Brianem Enem, vydali kompilaci živých verzí svých nahraných kousků a vyrazili na americké a poté i evropské turné jakožto osmičlenná skvadra.

 

V roce 1983 vydali po třech letech nové řadové album původního materiálu pod názvem Speaking in Tongues. Limitovaná edice tohoto alba v počtu 50 000 kopií se prodávala v obalu zkoncipovaném slavným abstraktním malířem Robertem Rauschenbergem. Následná edice už byla v obalu „pouze“ od Byrna. Toto album se vyšplhalo ze všech nahrávek TH hitparádově vůbec nejvýše a přineslo i jejich nejvýše bodující hitový singl Burning Down the House, který se stal též „těžce rotujícím“ videoklipem na MTV. Vyrazili tehdy i na turné s rozšířeným obsazením, včetně kytaristy Alexe Weira (Brothers Johnson). Toto turné je na věčnost zachyceno v kritikou i diváky nadšeně přijatém koncertním filmu režiséra Jonathana Demmeho Stop Making Sense.

 

V následujícím roce se Talking Heads vrátili ke svému čtyřčlennému složení a k jednodušším písňovým formám. Vydali album Little Creatures (1985), které obsahovalo například píseň Stay Up Late, sardonický komentář o radostech rodičovství, kteroužto zkušenost tehdy prožívali manželé Tina Weymouth s Chrisem Frantzem, anebo cajunem ovlivněnou a skvostným videoklipem vybavenou skladbu Road to Nowhere. O tu se mimochodem v roce 2010 Byrne soudil s floridským guvernérem Charlie Christem. Ten totiž její úryvek použil bez autorova schválení ve své volební kampani. Byrne požadoval odškodnění ve výši 666 600 britských liber a ve své žalobě tvrdil, že mu vůbec nejde o „nějakej cash“, ale že chce, aby si guvernér uvědomil, “…jak těžce poškodil dobré jméno rockového umělce…“ (Přiznám se, že nevím, jak to tehdy dopadlo, ale Byrne je skutečně schopen, stejně jako Tom Waits nebo Lou Reed blahé paměti, dosáhnout žalobami svého.)

 

V roce 1986 David Byrne režíroval hraný film True Stories. Šlo o byrnovsko- marťanský zkoumavý pohled do lidských osudů kolekce dost excentrických obyvatel jednoho amerického maloměstečka ztraceného kdesi v poušti, mezi nimiž je např. nejtlustější žena na světě, která se ani na chvíli(!) nehne z gauče od televize. Vzápětí vyšlo další album Talking Heads s názvem tohoto filmu, tedy True Stories, kde však písně, ve filmu přednesené účinkujícími herci, přezpívali samotní Talking Heads. Nejznámější z nich je asi skladba Wild Wild Life.

 

Další deska Naked (1988), produkovaná v Paříži Stevem Lillywhitem (Simple Minds atd.) a reggae/world beat klávesistou a producentem Wallym Badarou přinesla pohostinská vystoupení afrických a karibských muzikantů žijících ve Francii. Nedlouho poté Tina Weymouth a Chris Frantz, kteří mezitím stačili produkovat album Conscious Party Ziggyho Marleyho a Melody Makers, přiměli Davida Byrna, Lou Reeda a Jerryho Harrisona k vystoupení na jejich vlastním albovém projektu Tom Tom Clubu s názvem Boom Boom Chi Boom Boom (1989). Nahráli tehdy novou verzi dávného songu Velvet Underground Femme Fatale.

 

Už nějakou dobu předtím probublávající spekulace o konci souboru Talking Heads nabraly na síle, když David Byrne v rozhovoru pro The Los Angeles Times v prosinci 1991 řekl, že kapela skončila. V lednu 1992 Tina Weymouth, Chris Frantz a Jerry Harrison vydali prohlášení, kde vyjádřili své zklamání nad výrokem Byrna s tím, že Talking Heads jsou přece skvělý band. Poslední čtyři společně nahrané, tehdy nové, snímky byly ještě zařazeny do retrospektivního CD-boxu Popular Favorites.

 

V roce 1996 podal David Byrne žalobu proti zbývajícím třem členům Talking Heads a šéfovi labelu Radioactive Records a někdejšímu manažerovi kapely Garymu Kurfirstovi, kde citoval spáchání činu „nezákonného použití“, aby tak zabránil vydání jejich nového, avšak již bez Byrnea natočeného alba No Talking, Just Head, a znemožnil jim použití slova Heads na následném turné. Spor byl vypořádán mimosoudně, album bylo vydáno a turné se uskutečnilo.

 

Znesvářená čtveřice se dokázala dát dohromady a setkat až v roce 1999 u příležitosti 15. výročí premiéry filmu Stop Making Sense a jeho vydání na DVD. V roce 2002 došlo k chvilkovému comebacku Talking Heads, kdy předvedli naživo své parádní kousky Psycho Killer, Life During Wartime a Burning Down the House u příležitosti uvedení skupiny do Rock and Roll Hall of Fame. Byla to však pro dychtivé fanoušky pouze šalebná vějička. Byrne stál za svým, že kapela skončila. Pak se začali chvíli škorpit v interview pro různé noviny. Tina například řekla britským Sunday Herald, že Byrne se stal „odtažitým a emocionálně už příliš vzdáleným.“ David Byrne zase připustil v interview pro australský časopis The Age, že v roce 2004 „zapudil dotazy Frantze o možném znovuvzkříšení kapely.“ Řekl tehdy doslova: „Jediným důvodem pro to, dát se znovu dohromady, by bylo udělat nějakou tu šňůru typu ʼjak kdysi zněliʼ. Kdo však o to stojí?

 

V lednu 2017 přinesl britský web Express.co.uk článek David Byrne s KONEČNOU PLATNOSTÍ promluvil o znovusjednocení Talking Heads. Šlo o komentář Byrneova (sémanticky poněkud zašmodrchaného) rozhovoru s periodikem The Creative Independent, kde Byrne mimo jiné uvedl: „Znovuspojení Talking Heads by mohlo být neuvěřitelně úspěšné pro specifickou generaci anebo možná, pro řadu generací… Přineslo by mi to spoustu peněz a pozornosti… ale asi by to pravděpodobně znamenalo učinit mnoho kroků zpět, pokud jde o vnímání mne samého veřejností, mne, který se snaží o mnoho rozdílných věcí……z tohoto důvodu musím něco obětovat, ať již jsou to peníze anebo osobní reputace, abych byl schopen udělat o trochu víc toho, co udělat chci. Jinými slovy, člověk nemůže mít prostě všechno najednou.

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *