Praha, Velký sál Novoměstské radnice, 13. 12. 2021
Slévání kulturních vzdušných vrstev východního Středomoří s kosmopolitními atmosférickými jevy stále dokáže našince fascinovat. V případě tria řecké skladatelky a pianistky Tanii Giannouli s krajanem, trumpetistou i křídlovkářem Andreasem Polyzogopoulosem a původem kyperským hráčem na oud Kyriakosem Tapakisem nešlo jenom o neobvyklý sound atypického nástrojového obsazení. Ostatně oud už se v jazzu, spolu s blízkovýchodní melodikou, etabloval nejen díky nahrávkám Avishaie Cohena s Amosem Hoffmanem či hráčům jako Rabih Abou-Khalil a Dhafer Youssef. Nadchnul spíše osobitý přístup k ingrediencím, do kterých v Taniině případě přirozeně patří spolu se středomořskými mnohobarvými tradicemi a jazzem také soudobá hudba.
Trio zahájilo koncert minimalistickým rozvojem skladby Labyrinth. Nořilo se do hudby a pocitů hypnoticky a jemně prostřednictvím vzletných, jakoby do vzduchu načrtnutých nápěvů. To když navázalo kompozicí Night Flight, opět vystavěnou serialistickým stylem, či Hinemoa’s Lament s dotekem zpěvné lidové melodiky. Silný dojem z hudby posiloval i způsob, jakým si trio hrálo s akustikou sálu. Nejen prostřednictvím dynamiky hry. Trumpetista Andreas neváhal zkusmo poodejít do rohu renesanční haly a stále hrajíc, napochodovat zase k pódiu. „Pohyb“ zvuku spolu s přirozenou ozvěnou působil náramně. Kyriakos, „připoutaný“ s oudem k mikrofonu, simuloval hrátky s prostorem aspoň decentním využitím digitálních hallů a dozvuků.
Tania se ostatně také řadí mezi hráče, kteří neposedí a nevystačí si s klaviaturou. Často nořila ruce do korpusu nástroje. Ať už proto, aby „preparovala“ piano zatlumováním strun, nebo naopak přidávala neobvyklé barvy brnkáním či údery prstů přímo na struny. Nikdy ovšem nešlo o samoúčel. Tanie Giannouli zcela jasně šlo především o náladu, atmosféru, zvukomalbu. A to i ve vztahu k virtuozitě. Je nesporná virtuoska, ale přesně cítí, kdy dát přednost přehledné a „jednoduché“ melodické lince, prosté konejšivé repetici, jedinému tónu a především – tichu. Technicky náročné pasáže vystřihla jen občas a zdánlivě mimoděk, přesně v místech, kam se hodily.
Koncert ovšem nepředstavoval nudnou „meditativní idylu“. Důležitá role vzruchu, to aby bylo odkud dojít ke katarzi, připadla například nervnímu provedení Bela’s Dance s dramatickými staccaty klavíru a oudu a vřeštěním trubky. Před čtyřmi lety založené a intuitivně sehrané trio pochopitelně vycházelo z dosud jediného alba In Fading Light (2020), nicméně dokonale vyvážilo skladby známé z alba, dosud neslyšené motivy a improvizované pasáže. Přesně v momentě, kdy se řízený zvukový chaos dostal na hranu nosnosti okamžitého nápadu, nastoupilo velebné unisono tří nástrojů. Každý ze členů tria odehrál také sólový vstup, opět nikoliv instrumentálně exhibiční, ale náladotvorný, což jen přispělo ke zvukové pestrosti repertoáru. Kyriakos si při té příležitosti orientálně „zabloumal“ a tichounce pohrál s elegantními glissandy, které umožňuje bezpražcový krk oudu.
Koncert Tania Giannouli Trio patřil k těm, které v hlavě dlouho doznívají. Velmi dlouho a velmi krásně.