Duo Tara Fuki vydalo své páté album s názvem Winna. Dorota Barová a Andrea Konstankiewicz tentokrát daly přednost čistě akustickému zvuku a obešly se zcela bez hostů, pouze s pomocí producenta Miroslava Chyšky (Illustratosphere). Zatímco hudba je kolektivním dílem obou violoncellistek a zpěvaček, většinu textů napsala Dorka. A právě jí jsme položili několik otázek.
Zatímco v roce 2007 jste si na album Auris přizvaly řadu hostů, minulou desku Sens jste natočily pouze ve dvou. Bez hostů je i novinka Winna. Změnil se tedy od minulé desky nějak váš přístup k nahrávání?
Pokud jde o přístup, nic moc se nezměnilo. Zjistily jsme, že nám ten způsob natáčení a hlavně spolupráce s Mírou Chyškou jako producentem moc vyhovuje. Změnilo se tedy pouze místo nahrávání, studio se přestěhovalo na samotu za Prahu.
Co konkrétně tedy oceňujete na práci Miroslava Chyšky? A do jaké míry si od producenta necháte do už hotových písní mluvit?
Poradit si samozřejmě necháme, objektivní pohled je vždycky vítaný. Míra má podobné hudební cítění jako my, moc dobře se s ním spolupracuje. Je extrémně pracovitý a vstřícný, má skvělé ucho a dobrou představu o zvuku.
Právě na zvuk alba jsem slyšel velkou chválu ještě před vydáním. Jak moc je pro vás zvuk důležitý? A hlídáte si jej samy, nebo se svěříte do péče odborníků?
Zvuk si hlídáme, ale samozřejmě i v tomto případě si necháme poradit. Snažíme se hledat ten nejlepší možný zvuk, ale zároveň se z písně nesmí vytratit obsah a pocit, prostě by ta píseň měla fungovat.
Vrátím se ještě ke spolupráci s Mírou Chyškou. V čem konkrétně jste si nechaly od něj jako producenta poradit?
Díky němu jsou například písničky vzdušnější, dostaly širší prostor a zvuk, než jsme byly zvyklé z koncertů nebo ze zkoušek. Míra ty písničky v podstatě „zkrásněl“. Taky nám hodně pomohl, když jsme se nemohly rozhodnout, jaký vybrat začátek nebo konec písně. Pomáhal nám i s pořadím. Chtěly jsme, aby to nebyly „jen“ písně, ale aby vytvořily příběh. Proto se například jedna skladba nedostala na CD, ale bude na připravovaném vinylu.
Na některých starších deskách používáte i elektroniku, ale na novince jste se vrátily k čistě akustickému zvuku svých nejstarších nahrávek. Co vás k tomuto „návratu“ vedlo?
To přirozeně vyplynulo z toho, jak písničky vznikaly. Je to vlastně trochu paradox, protože na koncertech teď hodně používáme krabičky a loopery. Ale možná právě proto jsme chtěly akustickou desku. Kdo ví? Pravda bude asi někde uprostřed…
Kdy se cítíte svobodnější? Když hrajete jen na cella a nemusíte se na nic dalšího vázat, nebo s krabičkami a loopery, kdy máte víc výrazových prostředků, ale asi nemůžete tolik improvizovat?
Jestli se cítím svobodněji jen s cellem, nebo s krabičkami? Já v tom rozdíl necítím. S krabičkami máme další možnosti v improvizaci, ve vytváření o něco složitějších aranžmá, zvukově nás inspirují k dalším zvukům… Ale je tam samozřejmě jasná podmínka. Musíme si s těmi podmínkami aspoň trochu rozumět. (smích)
Winna je vaše první deska po čtyřech letech. Jak dlouho vznikal repertoár? Sahaly jste i do šuplíků, nebo jde o samé novinky?
Písně vznikaly čtyři roky a šuplík jsme tentokrát neotevřely. Některé skladby s námi už pobyly na koncertech, stihly se usadit a zabydlet, ale některé vznikly těsně předtím, než jsme šly do studia, a proces ohrávání je teprve čeká.
V polském textu titulní písně Winna pracujete s kontrasty („winna jak miłość v nas“). Co tedy přesně ono slůvko symbolizuje? A proč se stalo názvem alba?
Je to název jedné z písní a zároveň symbolizuje příběh celé desky. Je to opravdu příběh kontrastů a zároveň různých propojení a souznění. Jsem „winna“ ve smyslu chyb a nedorozumění a zároveň v tvůrčím procesu, který vše jiné kolem přetaví do vnitřní tiché krajiny, kde je dobře. Těžko se to vysvětluje, jde o pocity, ke kterým se mi někdy obtížně hledají slova.
„Ona i ta polština je jazyk ze sna – něčím se nám připomíná, trochu jí rozumíme, ale zároveň mlžně proplouvá mezi významy,“ říká Jakub Čermák, který vám režíroval videoklip k písni Dopis. Podle mě to přesně vystihuje to, že vaše písně pojednávají o pocitech, které se slovy těžko popisují. Nicméně na albu máte také jednu píseň v češtině…
My s češtinou pořád bojujeme. Chtěly bychom mít i české písničky, ale zatím nám to moc nejde. Máme v češtině ještě jednu, ale ta se na desku nedostala. Budeme to však zkoušet dál, a tak z nás určitě občas nějaká česká vypadne. (smích)
Kubu Čermáka znám jako písničkáře. Jak probíhala spolupráce s ním na videu? A proč jste si pro klip vybraly právě Dopis?
Vybrat skladbu pro klip bylo docela těžké. Chtěly jsme, aby ta píseň nebyla moc smutná, aby byla přímočará a krátká. A Dopis nakonec vyhrál a Jakub byl skvělý. Měl všechno připravené, moc nás netrápil a my jsme se těšily na jeho animace. Moc se mi líbí, co dělá, a klip se mu povedl.
Takovou jistotou vašich alb jsou zhudebněné verše Krzysztofa Kamila Baczyńského, polského básníka, který zemřel na konci druhé světové války ve věku pouhých 23 let. Vybraly jste si báseň Anna, která svým podzimním textem výborně koresponduje s klidnou atmosférou celé desky. Byla to snadná volba?
Především jsme chtěly, aby Baczyński nechyběl ani na této desce. Když jsem báseň objevila, byl zážitek z ní tak silný, že píseň na ni vznikla velmi rychle.
Už delší dobu fungujete „mezi Českem a Francií“. Jak vůbec probíhá váš „kapelní život“, když se jednou za čas sejdete? Máte třeba čas a chuť zajít si společně na koncert jiné kapely?
Na to bohužel většinou není čas. Koncerty máme vždycky domluvené na několik dnů po sobě a Andrejka pak zase odletí domů do Francie. Podobně když potřebujeme zkoušet nový repertoár, sejdeme se a veškerý čas věnujeme hudbě. Ale samozřejmě, když jsme spolu na turné, hodně času „prokecáme“ v autě a u kafíčka.
Vedle Tara Fuki hraješ s Vertigem, s Kuzmich Orchestra a s DoMa Ensemble. Liší se nějak zásadně proces tvorby pro tyto kapely?
Když píseň vzniká, většinou vím, pro kterou kapelu bude. Ale potom to funguje podobně. Přinesu písničku, a pak společně vymýšlíme, co s ní dál. Nebo pracujeme jen s motivy a hledáme možnosti.
Na 21. ledna chystáte speciální koncert, který se bude konat v Divadle Archa v Praze. Na co se posluchači mohou těšit?
Desku nám pokřtí Aneta Langerová, která si s námi taky zahraje. Jako host vystoupí ještě skvělý basista Jakub Vejnar na Chapman Stick a Marcel Bárta na saxofon.
S Anetou Langerovou už nějakou dobu spolupracuješ. Co tě na její hudbě baví?
Baví mě, že je taky hledač. Nespokojí se jen tak s něčím. Je pracovitá a stojí nohama na zemi. Ale hlavně miluje hudbu a žije tím, což je dobře slyšet, když hraje a zpívá. Její cesta k posluchačům je přímá, bez žádných zatáček a objížděk, a to se mi na ní líbí.
Co tebe dál čeká v roce 2015?
S Tara Fuki budeme moc rády, pokud budeme moci nadále koncertovat, a doufáme, že se publiku budou naše nové písničky líbit. S Kuzmich Orchestra bychom chtěli na jaře natočit desku s naší novou bubenicí Míšou. Na jaře bude taky velké turné k nové desce Anety Langerové. A já bych chtěla pomalu vymýšlet do šuplíku skladby na sólovku. Je to takový můj sen. Už mám představu, jak by deska měla znít, kdo na ní bude hrát, ale ještě chybí materiál. Vzhledem k povinnostem, i když krásným, bude chvíli trvat, než si ten sen splním. Budu prostě ráda, když bude příští rok takový, jako byl tento. Bylo toho moc, ale samé radosti.