Tata Bojs – Akorát, že nás to pak nepustilo

Nebude to dlouho trvat, a věta „My jsme Tata Bojs z Hanspaulky“ už bude znít z pódia třicet let. V případě kapely, kde je nejstaršímu členovi pětačtyřicet, je to vlastně docela legrační anomálie. Kolik ostatně znáte kapel, jejichž dráha se započala už na základní škole, a vydrželo jim to až do doby, kdy je zná „poněkud víc lidí“ než jen okruh kamarádů? Patří k dobrému bontonu příznivce kapely vědět, že svůj první koncert tehdy ještě trio odehrálo 29. 6. 1988 v tělocvičně TJ Spartak Dejvice, kam se ostatně vrátilo po vzoru pachatelů, znovu navštěvujících místo činu, i přesně v den dvacátých narozenin. Ví se i to, že první etapa skončila odchodem „Marečka“ Padevěta, prvního kytaristy, v říjnu 1994. Ještě předtím, než vyšlo první eponymní CD, kterému se dnes podle obalu říkává poněkud mystifikačně „Ladovské“, a kde Mareček ještě hraje a zpívá. První „šestiletka“ se ovšem jinak ztrácí v mlze vzpomínek pamětníků; fotek se dochovalo jen pár, až po letech v reedici vyšla na CD koncertní nahrávka prvního programu Šagali šagáli, původně vydaná jen na kazetě, a komediální tematické večery pořádané v klubu Delta, kde byla kapela tu maskovaná za černochy, tu za podnikatele, a jindy zas za modelky, už se předávají jen v historkách ústním podáním. Jak to tedy tenkrát bylo?

 

Pamatuji si docela přesně, kdy jsem viděl kapelu na koncertě poprvé já: bylo to na Babím létě v Bohnické léčebně roku 1992. Utkvělo mi hlavně to, že výplň pódia v kovové konstrukci tvořily velké plastové desky. A po každém Mardošově výskoku, které od počátku patřily k parádním číslům vystoupení, se při jeho dopadu dotyčná deska o několik centimetrů prohnula a zapružila jako trampolína. Pódium se tak legračně houpalo a skákající baskytarista si to o to víc užíval. V té době už ovšem byli zavedenou klubovou kapelou. Kdo ale poprvé přišel s tím nápadem, že ke štěstí třem spolužákům už chybí jen kapela?
„Je to už dlouho, takže si to člověk nevybaví úplně přesně, ale myslím, že jsem s tím přišel já. Nebo někdo podobný,“ odpovídá typicky Mardoša. „Zásadní pro nás byly mé deváté narozeniny, kdy jsme sjížděli tehdy nové album Combat Rock od The Clash. A samozřejmě nás inspirovalo, že na Hanspaulce byla bohatá hudební scéna. Můj první koncert byla Navi Papaya s Ivanem Hlasem. A nevím, jestli to bylo přímo inspirací pro vznik naší kapely, ale už jako dítě jsem měl rád filmy s Bažanty (francouzské snímky s Les Charlots, plné gagů okoukaných z klasických grotesek, byly u nás hodně populární – pozn. aut.) – byly to komedie, a líbilo se mi na nich i to, že to (prý) je kapela. Jejich desku jsem ale nikdy neslyšel…“
Na otřepané historky o tom, jak si kapela na první zkoušce rozděluje nástroje, protože nikdo na nic neumí, tady můžeme s klidem zapomenout – Tata Bojs prý měli jasno: „Jako malý jsem chodil na Dřevěnou píšťalku k Václavu Žilkovi. Později na klasickou kytaru k Michalu Ambrožovi. Ale to už jsem věděl, že jednou chci hrát na basu. Rozhodl jsem se pro ni z celkem pragmatického důvodu, že má málo strun. A možná se mi taky zdálo, že na kytaru chce hrát každej.“ Na akustickou kytaru s jen čtyřmi strunami ostatně hrál i na prvních zkouškách, zatímco na Marečka zbyla ta obvyklá – ačkoli jeho základem pro změnu byla liduška na klarinet. „Taky jsem zpíval,“ připomíná po letech. „A Milan hrál na škopky, a to doslova. Hlavně si ale pamatuju, že já jsem tehdy poslouchal Katapult a Deep Purple, zatímco kluci spíš punk.“

„Mám pocit, že na první zkoušku nikdo nepřišel. Protože venku bylo hezky.“ (Mardoša)

 

Zpětně je poměrně pozoruhodné, že skupina byla dlouho spojována hlavně s klubem Delta, ale podle pečlivého archiváře Mardoši vystupovali v začátcích častěji na Petynce a na Chmelnici. „Důležitý v tom byl náš třetí (a první klubový) koncert 15. 12. 1988 právě na Deltě.  Tam přišli mimo jiné Martin Kraus a ‚punkový fotograf‘ Štěpán Stejskal. Martin nás po koncertě pozval předskakovat Krausberry na Petynku a Štěpán nám zařídil předskakování Šanovu na Chmelnici,“ vypočítává Mardoša.

Důležitou osobou byl v začátcích i Mardošův tatínek Čestmír Huňát, už předtím v minulosti aktivní v Jazzové sekci (a dnes v Unijazzu, který vydává UNI). Mimo jiné tři středoškoláky, kteří pochopitelně ještě neměli řidičák, vozíval na koncerty. „Moji rodiče to moc nechápali. Nejspíš si mysleli, že to je jen takové klukovské blbnutí, bez vyššího cíle,“ vzpomíná Mareček. „Takže podporu nám dával hlavně Mardošův táta, a pak naši kamarádi.“

Pověst o crazy kapele se rychle šířila. Už tehdy se také začaly uplatňovat nápady budoucího výtvarníka Milana Caise, takže koncerty kupříkladu bývaly zahajovány proskakováním stěny z balicího papíru. „Mám pocit, že standardních koncertů jsme dlouho nebyli schopni. Proskakovací úvody ale byly hodně náročné. Ani ne tak kvůli samotnému proskakování, ale kvůli složité montáži. A jelikož jsme to neuměli pořádně, tak nám to většinou pak spadlo celé na hlavu. Možná jsme toho nechali i z bezpečnostních důvodů. Nebo někde zapomněli ta prkna. Už nevím,“ krčí rameny Mardoša. Zatímco Mareček má jasno: „Museli jsme ty naše začátky a učení na nástroje něčím překrýt. A diváky něčím zaujmout. Když jsem pak skončil s hraním, už to nebylo potřeba.“

K první nahrávce programu Šagali šagáli přišli jak slepí k houslím. „Písniček jsme tehdy měli víc, ale ty, které byly tehdy nahrané, to zkrátka vyhrály. A určitě jsme podvědomě chtěli mít ty začátky zaznamenané. Aby po nás něco zbylo…“ přiznává Mareček. „Po koncertě na Deltě, kde jsme předskakovali Extempore, za námi přišel Olda Šíma, že to nahrával a jestli to může vydat. Říkali jsme si, proč ne. Až po letech jsme si uvědomili, že je vlastně dobře, že to je zaznamenané! Svou první desku jsme tedy nahráli nevědomky,“ směje se Mardoša.

Mnohem více lidí ale zaregistrovalo kapelu v souvislosti s dvěma jinými věcmi. Tou první byl jakýsi neplánovaný klub kapely a jejích nejbližších přátel, zvaný KPT. „Tedy Klub přátel telefonů. Vznikl celkem prozaicky na střední škole. Můj kamarád a spolužák Mirek Mikeš přinesl z nějaké praxe, na které jsme byli školou vysíláni, plnou igelitku točníků, které tam vyřazovali. S tím, že pro to určitě najdu nějaké využití. Tak jsme založili KPT. Jeho činnost spočívala v tom, že jsme to nosili na krku a měli rádi telefony. Pamatuji si, že tento netradiční přívěšek zaujal nějaké rapery v New Yorku, kde jsem se ocitl v létě roku 1990. Ti nosili na krku ledasco, ale plastový točník nikdo.“ Pro mladší ročníky nutno dodat, že točník bylo plastové kolečko s otvory, kterým se na starých telefonech vytáčelo číslo, a které bylo až později nahrazeno tlačítky. Živě si pamatuji, jak jsem jednou jel autobusem z konečné metra, jen krátce předtím přejmenované z Leninovy na Dejvickou, když jsem potkal o několik let mladší slečnu, která měla točník na krku. Ihned jsem si vzpomněl, že jsem o tom četl nebo slyšel, a vydedukoval, že jde tak určitě o fanynku Tata Bojs. Když si všimla, že ji se zaujetím pozoruji, začala se tvářit až komicky důležitě.

Při znalosti tehdejšího repertoáru Tata Bojs může pobavit, že v kompletní soupisce odehraných koncertů, která je dodnes k nalezení na webu, poměrně často v té době trio nalezneme na plesech. Publikum, které kapelu neznalo, však prý nebyl sebemenší problém. „My jsme v té době hráli skoro vždycky pro nepřipravené publikum. Takže to bylo podobné jako jiné koncerty. Většinou to vzniklo tak, že ve třídě byli jeden dva nadšenci, kteří nás vnutili celé třídě. Jestli jim za to byla třída pak vděčná nebo ne, už nevíme.“

Druhým nápadem, který kapelu hodně zviditelnil, bylo začít zhudebňovat říkadla Josefa Lady. „K Josefu Ladovi jsme měli blízko už od dětství. Jako většina z nás. Akorát, že nás to pak nepustilo,“ potutelně se usmívá Mardoša. Skladby pak inspirovaly i obal debutového CD, které opět vydal Oldřich Šíma na své značce Black Point Music.

V době vydání už ovšem namísto Marečka zaskakovala dvojice Ondřej Ježek a František Štáfek ze spřátelených OTK: „Od Ondřeje a Františka to byla kamarádská výpomoc a od začátku pouze hostování. Během jejich působení v Tata Bojs jsme už hledali někoho, kdo by byl Marek. Bylo to období, kdy OTK a Tata Bojs personálně odlišoval pouze basák. Takže se i naše soundy velice přiblížily. I proto šlo o dočasné řešení. Jednak by kluci neměli čas hrát naplno ve dvou skupinách, a jednak jsme chtěli znít jako dvě kapely a ne jako jedna.“ Jak Mardoša připomíná, v té době už Milan Cais seděl kromě Tata Bojs za bicími i v OTK (se kterými se přátelili už od prvního společného koncertu) a také v jazzově-tanečních Oswald Schneider. U obou kapel vydržel souběžně bubnovat několik let, a obě opustil až v souvislosti s nastoupenou dráhou výtvarníka. Málo se už dnes ovšem ví, že své spády mimo Tata Bojs měl chvíli i Mardoša: „Já jsem hostoval v Posmrtných zkušenostech. Asi rok. Což znamenalo, tuším, dva koncerty. Byla to zajímavá a zábavná zkušenost. Jeden z těch koncertů byl například i na tehdy ještě squatterské Ladronce. Ovšem vzhledem k výrazné oblibě rostlin obsahujících THC nebylo tempo kapely nijak závratné…“
Jak už dnes víme, Tata Bojs svého Marka, příjmením Doubravu, nakonec našli v kapele Hm…, a zakrátko s ním nahráli album Ukončete nás, první skutečně dlouhohrající, s hitovkou Jaro, která jim otevřela opravdový a masový zájem publika. A i když po dodnes nevyčichlé desce Futuretro Marek Doubrava stálou sestavu opustil a věnoval se už zas jen „svým“ Hm…, spolupracují s ním dodnes. To však už je poměrně známá historie.

Třicáté narozeniny, ke kterým právě dospěli, můžete spolu s Tata Bojs oslavit na speciálním setu v rámci festivalu Metronome.

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *