Glasgowské trio Taupe patří k dokonalým důkazům, že škatulkování v experimentální improvizační hudbě dnes přestává dávat smysl. Taupe dříve uváděli, že hrají „non-jazz“, nyní se, asi aby měli pokoj od dotazů, hlásí v tiskové zprávě ke škatulce skronk. Ta se používá pro zvukově agresivní, s disonancemi a mikrotónovými intervaly pracující odnože jak free jazzu, tak death metalu. Což je myslím výstižné. Přidejte ke zkreslené kytaře Mika Burmana, navztekanému saxofonu Jamieho Stockbridge a frenetickým bicím Alexe Palmera (tedy pokud zrovna nedojde na tišší, náladotvornou, temnou plochu) ještě elektronické podmazy v reálném čase a máte to. Nebo vlastně nemáte, což je dobře.
Důležitější než formy a žánrové kánony jsou totiž emoce. Trio samotné označilo album waxing | waning za „akt kulturního vzdoru v zoufalých časech“. Hudba skutečně na první poslech evokuje výbuch dlouhá léta kumulované a do neudržitelna stlačované energie. Jenže to není přesné. Výbuch je chaotický, zatímco zde je převaha pasáží mikroskopicky přesných, pečlivě prokomponovaných, se třemi nástroji (a elektronikou) v přísné tonální, rytmické i dynamické souhře. Potkává se tu počtářství math rocku, s jeho detailně vypsanými, matematicky (ale ne nutně harmonicky) logickými partiturami, a totální volnost. A těžko hledat, kdy se jedno překlopí ve druhé. Proč to také dělat, lepší je neanalyzovat a nechat hudbu, ať v posluchačské fantazii evokuje obrazy. Asociace, nepřesné příměry? John Zorn ve svých divočejších náladách, ale třeba i „minimalistické“ období King Crimson.
Třetí album skotského tria vychází u zdejšího labelu Minority Records, neb šéf vydavatelství Daniel Dudarec se pro Taupe nadchl díky jejich vystoupení na bratislavském showcase festivalu SHARPE. Je v logice věci, že křest desky proběhne v pražském prostoru Punctum, a to 15. dubna. Když má hudba takovou sílu z nahrávky, co teprve pódiové eskapády tria.