Herečka Tereza Richtrová vydala po letech první autorskou desku Místa/Krajiny, která vznikala potichu a dlouho zrála v šuplíku. V rozhovoru mluví o hledání vlastního hlasu mezi divadlem a hudbou, o spolupráci s Martinem Kyšperským, který se stal producentem alba, i o návratech do krajiny, která v jejích písních stále zůstává.
Jak se to stane, že herec se po dvaceti letech dokopá k vydání desky? Váš případ není rozhodně první případ, vzpomínám třeba na Vladimíra Javorského, který vydal svoji první desku později. Jak se to vlastně stane?
Tak v první řadě bych řekla, že si myslím, že je dobře, že to přišlo až teď.
Proč?
Protože na desce jsou pouze texty, které si to zasloužily a vydržely zkoušku časem. Slabší kusy odpadly. Tady jsem už do toho šla s tím, že je mi vlastně jedno, co si o tom kdo bude myslet. Dělám to hlavně pro sebe. Samozřejmě fakt, že mi album vydali Indies Scope a že jedna písnička bodovala v Proglasu několik týdnů, je obrovský bonus, který jsem si nedovedla ani představit. Řada textů mi ležela v šuplíku opravdu hodně dlouho. Pak je tam pár textů, které jsou poměrně zánovní, vznikly těsně před nahráváním, nebo dokonce i v průběhu tvorby desky. To je případ jedné písničky. V procesu vzniku alba jsem byla sama sobě největším nepřítelem, protože jsem si pořád nebyla jistá, že to za to stojí, texty jsou dost dobré a že by to třeba mohlo někoho oslovit. Přišlo to zkrátka s věkem. Přehoupla se mi čtyřicítka, já jsem shodou okolností a řízením různých životních událostí odešla z Brna, kde jsem žila, odešla jsem z televize, z divadla a vlastně jsem, co se tvůrčí energie týče, zůstala tak trochu ve vzduchoprázdnu. A to byl moment, kdy jsem ten šuplík otevřela a řekla jsem si: tak já to zkusím. Už jsem dost stará na to, že když to bude trapný, tak to zvládnu, a když to bude dobrý, tak jenom dobře.
Hudba spala, ale nezmizela
Vy jste měla svého času k hudbě blíž než k herectví, že?
Je to tak. Já jsem začínala u hudby, ale trošku zvláštně. Jsem totiž kovářova kobyla, protože můj táta byl učitel kytary, který se mě párkrát snažil na tu kytaru něco naučit. Tomu jsem úspěšně odolala. Nevím, jaký byl táta pedagog – já jsem neměla úplně šanci to zjistit – ale prostě mě to nějak minulo. Rodiče nežili spolu, bylo to jenom takové víkendové setkávání a já jsem nějak neměla asi motivaci. Nicméně co táta udělal, bylo to, že mě asi v sedmi letech vzal na konzervatoř ke své kolegyni, paní profesorce Hýlové, a já jsem tam začala chodit do zpěvu bez toho, aniž bych hrála na klavír, jak to normálně bývá. A ten zpěv mi zůstal. Pak jsem souběžně chodila do zpěvu i do dramaťáků.
To byl operní zpěv?
To přišlo vlastně až na střední škole, kde se ale – já jsem šla na osmileté gymnázium, to znamená ze čtvrté nebo páté třídy – začínalo ještě lidovkami tak jako na té konzervatoři, když mi bylo sedm. A lidovky mám úplně pod kůží a je to obrovský zdroj všeho, z čeho já vycházím. Je mi to blízké. Na gymnáziu jsem tedy začala studovat takzvaně sólový klasický zpěv, takže jsem absolvovala osmiletou výuku klasickým repertoárem, operním, operetním, písňovým – Mozart a tak dále. To bylo období, kdy jsem prostě fakt cvičila, dřela – když se blížil absolventský koncert, zpívala jsem i dvě hodiny denně. Pak jsem se přihlásila do legendárního Studia Dům Husy na provázku, a to bylo něco jako střední divadelní škola. Učily tam herecké osobnosti z Husy, například Eva Tálská nebo Aťka Ambrová, a člověk zjistil, jak divadlo funguje. My jsme si v dětském studiu šili i kostýmy, dělali jsme prostě úplně všechno. Už na škole jsem zpívala v komorním souboru, jezdili jsme různě na koncerty a tak dál. A protože v tom věku člověk objevuje, měla jsem vedle klasiky i folkpunkovou kapelu Terrariot, kde jsem hrála na violoncello, ale de facto bez znalosti not.
To je ten punk, ne?
No, to byl punk, ale myslím, že
