Přiznání na úvod. Jméno Terezy Richtrové mi neříkalo absolutně nic, neb dění v moravských divadlech ke své lítosti až na výjimky neznám, nezaregistroval jsem ani Richtrové někdejší kapelu Terrariot. Člověk nestíhá v jednom, byť hektickém životě vše, co by rád.
Na druhé straně, první setkání mívají ohromnou výhodu. Nepředpojatost. Nenahraditelné první dojmy. Jaké jsou? Opravdovost. Naprostá. A civilnost: Protivné přehrávání, jaké mívají zpívající herci až na čestné výjimky ve zvyku, tu nehrozí. Richtrová poeticky popisuje „osobní mapu krajin, vztahů a návratů“ tak, že je snadné se ztotožnit. V biografii uvádí klasickou hudební průpravu i operní repertoár. Nicméně školený hlas se na albu projevuje „jen“ kontrolou intonace a čistotou projevu, i pěvecky zůstává Richtrová folkově či folklorně civilní. Díky čemuž přesvědčivě ustojí i banality neboli velké pravdy: „Obejměme vše, co máme / neboť neví nikdo z nás / která minuta z těch příštích / bude ta v které dodýcháme…“ (42). Uvěřitelné jsou všechny drobnokresby nálad a pocitů, které „v lesním tichu slyší jen ti bdělí“, jak zpívá autorka v písni Jmelí.
S albem zásadně vypomohl Richtrové tým snů. Martin Kyšperský, spoluautor hudby, hráč na kdeco a „vnímavě samospádný“ producent. Bubeník Martin Novák, cellista Josef Klíč. Na jazzové scéně stále nápadnější kontrabasista David Liber. Krásně zdobící pánové Radim Hanousek s basklarinetem a Michal Grombiřík za cimbálem. „Sboristky“ Martina Trchová a Prune atd. Výtečná produkce ale nezastiňuje písničkářku. Instrumentace podporuje harmonicky přehledné písně adekvátně, empaticky. Zvukové barvy tlumeně mihotají jako paprsky pronikající korunami stromů. Aranžmá jsou přitom mimořádně pestrá, podobně jako když se rozkoukáme v onom lesním šerosvitu a najednou odhalíme tu paletu barev v podrostu. Je krásné procházet Místy/Krajinami Terezy Richtrové, byť nejde vždy o pastorální idylu a někdy je v nich bolavo.