The Brothers Nazaroff – Jidiš punk s rudou hvězdou na čele

nazaroffPět rádoby židovských bratrů překlopilo do současnosti zapomenuté archivní album Jewish Freilach Songs z roku 1954. Notu po notě, skladbu od skladby,slovo do slova, dokonce u toho samého vydavatelství Smithsonian Folkways. Jen zvukově rozmáchleji, což je logické: Nathan „Prince“ Nazaroff ho tehdy natočil sám s akordeonem. Kdo? Dobrá otázka, bohužel s odpovědí šíře několika řádků, jediné dochované fotografie a osobně udané adresy: Middle Europe. Tečka: víc o ruském emigrantovi nikdo neví.
nazaroff_1„Neměl jsem vůbec tušení, co jsem v obchodě našel. Doma mně ale explodoval mozek a stal jsem se závislým,“ popsal první setkání s Nazaroffem americký, v Berlíně usazený zpěvák a hudebník Daniel Kahn, producent alba The Happy Prince a svolavatel formace The Brothers Nazaroff.
Zvolili „příbuzenský“ model Ramones, 3 Mustaphas 3 nebo naší rodiny Mijaktičů (alias skupina Gothart), křestní jména převedli do jidiš a za druhá dosadili Nazaroff. Není na místě posmívat se neoriginalitě: i takové těžké váhy židovské hudby nepřišly zřejmě na jiný způsob, jak na sebe vzít alespoň částečně identitu zapomenutého trubadúra, ze kterého prý do jednoho zůstali úplně auf.
„Zní to jako domovník z Folkways, který se s přáteli ožral, vlezli potají do studia a začali natáčet,“ popsal svou první reakci Michael „Meyshke Nazaroff“ Alpert.
Spolu s Psoyem „Pasha Nazaroff“ Korolenkem, Bobem „Zaelic Nazaroff“ Cohenem, Jakem „Yankl Nazaroff“ Shulman-Mentem, Hampusem „Hempl Nazaroff“ Melinem a Danielem „Danik Nazaroff“ Kahnem patří k nejvěhlasnějším, natvrdo nekorektním a dřeně se dotýkajícím apoštolům východoevropské židovské hudby, ačkoliv mnozí pocházejí ze Spojených států. Došlo u nich ale k paradoxu: během revivalu klezmeru taženého od 80. let skupinou The Klezmatics odjeli do Evropy dotknout se kořenů jidiš kultury, zatímco dnes s Nazaroffem zkoumají její přenos do New Yorku, považovaného v 19. století za „největší židovské město světa“.
V proslulé čtvrti Lower East Side tehdy došlo, jak v knize Klezmeři píší Rita Ottens a Joel Rubin, „k setkání Židů ze štetlu s nežidovským světem velkoměsta, což vytvořilo vhodnou konstelaci, ze které se mohla vyvinout kvetoucí popová kultura. Vzduch byl nabit energií, téměř pukal nepotlačovaným sebevědomím přistěhovalců a jejich novými grandiózními životními plány, jejich ctižádostí – a jejich hudební tradicí.“ Střední vzdělané městské vrstvy východoevropských emigrantů nehodlaly přijít o svá divadla, vaudeville, kabarety a literaturu, kulturní sály proto v Lower East Side rostly jako houby po dešti a jidiš hudebníci, herci, kabaretiéři a promotéři se v novém domově nejen poměrně rychle etablovali, začali postupně pronikat i k široké veřejnosti a do americké kultury.
Na vzedmutí zájmu se podílel i polský emigrant Moses Asch: zakladatel vydavatelství Folkways Records a v jidiš vysílající rádiové stanice WEVD. Aschovy hudební hvězdy každý zná:
Woody Guthrie, Lead Belly, Pete Seeger, Ella Jenkins a stovky dalších. Daniel Kahn ale přemýšlel, kde se u Asche vzala potřeba dát šanci mimoňskému zpěvákovi a herci Nathanu „Prince“ Nazaroffovi. A napadlo ho, že v jidiš nazpívané album Jewish Freilach Songs mohlo představovat jakési židovské pokračování šestialbové Anthology of American Folk Music uspořádané v roce 1952 Harry Smithem. Asch tím nevědomky zaujal postoj vizionáře. „Pokud Antologie přivedla v 60. letech na svět kultovní skupiny The Holy Modal Rounders a The Fugs, pomáhající definovat pozdější punkovou estetiku, za nadcházející revoluci v židovské populární hudbě musíme poděkovat Nazaroffovi,“ píše v obsáhlém doprovodném textu na albu Happy Prince Michael Wex, kanadský spisovatel, „psychoanalytik jidiš jazyka“ a autor knihy Born To Kvetch.
nazaroff_2Dodává argumenty: žádné ukolébavky, laskavá kázání nebo žalozpěvy, pouze a jenom veselé (freilach) jidiš písničky, třebaže opilecké. Smutné, ale ne ve smyslu „zabili každého Žida v okruhu padesáti mil“, prostě smutné, zalité vodkou. A kdyby prý v 50. letech existovaly jidiš hospodské kapely, zněly by určitě jako Nathan „Prince“ Nazaroff. The Brothers Nazaroff se tím pádem ocitli na ideálním hřišti: především provokatér Kahn. S berlínskou kapelou The Painted Bird (nazvanou podle románu Jerzy Kosińskeho) hraje, jak sám tvrdí, klezmerovský tanec smrti. Uff, řeknete si, trochu silná káva, leč i Kahnova alba formuje také spíš onen dost dobře nedefinovatelný smutek; vzdoruje mu navíc ztřeštěností a servírováním historických bizarností. Však také zajásal, když u Nazaroffa našel píseň Red Army Song, bolševickou oslavu vítězství revoluce nad carem a temnými silami reakcionářů. „Buržoazie pláče, jsme svobodní, sílu Sovětům, nikdo nás neporazí, protože nás vede Lenin s rudou hvězdou na čele,“ zpívá Kahn a čekáte-li protivný militantní song, ostrouháte: rozverná častuška by klidně mohla zaznít v Mrazíkovi; strach z ní tedy rozhodně nejde a jak poukazuje Kahn, byl by nesmysl ji z historie vymazat. I z jiného důvodu: slyšíme v ní pískání, jakoby se k doprovodu přidali kanárci. Michael Wex uvádí, že mezi estrádními židovskými zpěváky bylo „ptačí pískání“ hojně rozšířené a Nazaroff ho použil už na starých, rusky nazpívaných nahrávkách pro Folkways Records, tedy dávno předtím, než se v 30. letech díky Asovi Yoelsonovi stalo populárním. Ztracenou uměleckou formu tak dnes bratři Nazaroffové vracejí do hry: prostupuje celým albem. I přes „šílené zavytí z nadšení“ se oprostili od razantních úprav. Vzhledem k minulosti The Brothers Nazaroff by se totiž dalo čekat, že si neodpustí obvyklý hudební radikalismus a sáhnou po punku. Ale na co, když ho v sobě mají bujně taneční skladby zakódovaný? „Akordeon a mandolínu má Nazaroff rozladěné, nikoho to ale nezajímá. Hraje tvrdě a divoce, jak jen je to možné, a způsob jakým vyplivuje jidiš texty v sobě nese určitý druh energie. Upřímně řečeno, úplně stejně syrové jakou jsem slyšel na začátku punku,“ tvrdí Kahn.
nazaroff_3Každou skladbu doprovázejí vysvětlivky a překlady textů, můžeme tak docenit neobyčejnou jinotajnost, metaforičnost a humor jazyka jidiš. Z poznámek vyplývá, že Nazaroff použil, co mu pod ruku přišlo: proletářské, opilecké, zádumčivé i docela obyčejné veselé písně, které mu utkvěly v hlavě z domoviny nebo je pochytil v New Yorku. Spoustu jich i známe – třeba Tumbalalaika, Girls Are Like Flower nebo Oh! Am I A „Mazeldicker“ Jew!, nazpívanou také kanadským „whiskey rabbim“ Geoffem Bernerem. Bez úprav použili Bratři jedinou: Little Fish od básnířky Alizy Greenblatt, matky Marjorie, manželky Woody Guthrieho. Původní devítiskladbové album rozšířili o dalších pět nalezených v archivu, který prý navíc úplně docela nevytěžili. Jak zmiňuje Kahn, archiv s bednami nahrávacích smluv je také jediným známým Nazaroffovým „hrobem“.
Průběh neúspěšného pátrání po jeho příbuzných, natáčení v Berlíně a New Yorku a historii putování východoevropské židovské kultury za oceán zachycuje dokumentární film Soul Exodus maďarského režiséra Csaby Bereczkiho (premiéru bude mít letos).
Vystupují v něm všichni Bratři, trvající na jednom: jde o městskou hudbu, takže jí neříkejme klezmer. Nazaroff a jemu podobní hráli jidiš hudbu. A my jsme The Brothers Nazaroff. NAZAROVYE!

Přidat komentář