Ed Palermo není typickým lídrem typického big bandu. Nekonvenčním přístupem k jakémukoli repertoáru předčí očekávání, tak (ne)buďte překvapeni, pokud na jeho albech či koncertech uslyšíte Franka Zappu, Todda Rundgrena, The Police, Yes, Johna Coltranea nebo Pata Methenyho spolu s jeho vlastními rozverně bujnými a zvraty plnými skladbami. Gil Evans kdysi řekl „Používal instrumentaci tradičního big bandu, ale jeho aranžmá a písně byly vším, jen ne tím…“
Než Ed založil tuhle smečku, koncertoval a nahrával s nejvýznamnějšími americkými personami včetně Arethy Franklin, Tita Puenteho, Eddieho Palmieriho, Celie Cruz, Tonyho Bennetta, Mela Tormého, Melby Moore a The Spinners. Mj. napsal hudbu pro Tonight Show a aranžoval hudbu pro finální koncert Jamese Browna v Hollywood Bowl. Každé album jeho bandu je spektakulární záležitostí a do všech stran ničí zaryté příznivce toho kterého směru. Jazzmani ve dvojím rozporu. Jedni se vesele za břicha popadají z té třaskavice vyšperkované geniálními instrumentálními výkony, ti bigotní pak zvedají oči, i si snad odplivnou.
Tady Ed se svou dvacetičlennou posádkou zanořil hluboko k (leckdy nenávistným) spojitým vodám progrocku a jazzrocku. Žádný náraz, boj, rozbití. Jako vody prostě stejně vždy prolnou, fúze je nepochybná. Když zmixuje třeba několik epochálních skladeb do svištící koule G-Spot Tornado/Resolution/Jingo v ambiciózní mash-up Zappovu G-Spot Tornado s McLaughlinovou Resolution a Olatunjiho Jingo, stupňuje intenzitu do horečky až milostně expresivní, kde přes složité aranžmá plynule prolíná každý styl ve víru zvuku. Devatenáct skladeb je amébně propojených do jakéhosi pásma. U Long Distance Runaround hned naskočí Yes, melodická linka je jasná, crimsonovské Vrooom jakbysmet, to je valba z plných trub, klasika Soundgarden Black Hole Sun tu v soulovém patosu zapadá coby jistící pant. Úžasné, s plnou nůší výtečné muzikality a navrch kopec radosti. Viz švihlý obal alba.