Probíhajícím turné The Klezmatics slaví 40 let existence kapely a zároveň představují desku We Were Made For These Times. Novinářský příměr „Rolling Stones klezmeru“, zavádějící, ale po právu lichotivý, začíná trochu platit i po vizuální stránce, což taky myslím jako lichotku. Je hodno upřímného obdivu mít odžito a vyzařovat takovou energii. Žádné sentimentální vzpomínky na zlaté časy se totiž nekonaly, natož pustá recyklace. Naštěstí. Koncert vyzněl zatraceně aktuálně a taky svým způsobem bojovně. Ovšem se vší bujarostí a sarkasmem, případně se správně dávkovanou posmutnělostí místo temného hněvu. I když měl Frank London na sáčku obrázek zatnuté pěsti a slogan No pasarán.
„V době, kdy témata války, migrace, xenofobie a potřeby solidarity, propojení a společné odolnosti opět hýbají společností, klezmer se svojí kolektivní pamětí a zkušeností migrace oslovuje posluchače napříč kulturami. Není nějakou zaarchivovanou tradicí, ale muzikou naléhavou a současnou,“ vysvětlili ostatně The Klezmatics příznačný název a téma právě vydaného alba We Were Made For Those Times. A repertoár koncertu vystavěli ve značné míře na skladbách z nové desky: Ikh ken nit zogn vitsn, Deportee, Forty Year Freylekhs, I Am Willing, Elegy For The Innocents, Lashinke vaysinke, Payklers Tants, Un du akrest. Což byla, pokud dobře počítám, přesně polovina setlistu.
Když oslava, tak oslava, památné starší kusy pochopitelně nechyběly, ty ovšem zůstávají platné. Hned na úvod, respektive na důkladné rozproudění krve, si newyorští klezmorim střihli našlápnutou verzi Zol shoyn kumen di geule z předchozí desky Apikorsim (Heretici, 2016). Baladu Gonna Get Throuth This World z alba zhudebněných veršů Woodyho Guthrieho Wonder Wheel (2006) si jako svoji pěveckou vsuvku vybrala houslistka Lisa Gutkin právě jako „silné nadčasové poselství“.
Roli frontmana táhl ovšem jako obvykle jaksi nestárnoucí Lorin Sklamberg (kdo by hádal, že zrovna oslavil sedmdesátku?). Brilantně zpívající, tradičně hladce prohazující akordeon, kytaru a elektrické piano, co bylo zrovna třeba, a úsporně uvádějící písně na střídačku s principálem Frankem Londonem. A tu tam dle potřeby stručně objasňující význam textů, aniž by koncert ztrácel spád. Třeba v případě jidiš obdoby (textové, nikoliv hudební, nic tak ucouraného) Sang mir wo die Blumen sind. Pokud jsem správně chytil Sklambergův překlad do angličtiny, tak s naturalistickým finále o krvi vojáků, zúrodňující pole. Ale došlo i na nutný kontrast, radost a odlehčení. Hned druhou položkou setlistu byl frenetický světoběžnický kvapík Man In A Hat (z desky Jews With Horns, 1994), který stále zůstává Sklambergovým parádním číslem.
Mimochodem, Sklambergovy překlady. Abeb staré vtípky fungují: „Refrén písně můžete zpívat s námi, zpívá se v něm oj-joj-joj-joj, což v češtině znamená tuším něco jako oj-joj-joj-joj.“ Jasně, že sál zazpíval s porozuměním a od plic.
A vůbec se The Klezmatics zase podařilo vytvořit typickou euforizující náladu. Pořád hráli s takovým nasazením, jako kdyby šlo o mladé punkery. Frank London vyskakoval jako čertík z krabičky od kláves k divokým free sólům na trubku nebo hrnul přesná unisona s klarinetem či saxofonem Matta Darriaua. Tedy dokud se neutrhl ze řetězu pro změnu on. Darriau měl vůbec spoustu hvězdných chvilek, a nejen těch rozjařených. Pomocí kavalu například navodil tajemnou náladu horských úbočí v mlze a ponořil ještě před chvílí roztančený sál do tichého rozjímání. K tomu přičtěte nadzemsky znějící vícehlasy. A poté zase razantní, natlakovanou rytmiku basisty Paula Morrissetta a bicích „služebně mladšího“ Richieho Barshaye (známého ze sestav Herbieho Hancocka, Juliana Lage nebo Esperanzy Spalding, ale jak slyšet, jde mu skvěle i přímočarý šraml, s The Klezmatics je ostatně sehraný už přes deset let, od dob Apikorsim). Když kapela vygradovala koncert k Lolly Lo, zavládlo něco jako pozitivní šílenství.
Naposledy u nás hráli The Klezmatics před deseti lety. Snad by to do příště nemuselo trvat tak dlouho? Tuhle „radikální hudební terapii protestem, radostí a vírou“, jak svoje poslání označili samotní klezmorim, by bylo dobré užívat častěji.