THE NECKS: Body

Klávesista Chris Abrahams, basista Lloyd Swanton a bubeník Tony Buck na svých opusech vždy vytvářejí specifickou náladu – někdy potemnělou, jindy romantickou, dokáží být vážnější i rozvolněnější a pracují s vlivy jazzu, vážné hudby, ambientu a sobě vlastní verzí minimalismu. To vše však přetvářejí do svébytné entity. Vycházejí sice z určitého principu, ale díky improvizované formě se neopakují na žádném albu ani při žádném koncertu. Vždycky přijdou s něčím překvapujícím, i když se zdánlivě nic nemění.

 

V roce 2017 se objevilo ještě digitální album Live in Stockholm se záznamem dvou kusů z koncertu v Jazzklubb Fasching z listopadu 2016. Tady předvádějí The Necks spíš svou vážnější až vážnohudební tvář s dominujícím pianem a bez příliš vznětných emocí. Na Unfold už ovšem začíná probleskovat (alespoň v prvních dvou skladbách) rockovější poloha – nikoliv ve smyslu nějakého přímočarého rockecu, ale spíše v podobě, řekněme, ranějších Tangerine Dream (to je spíš příměr než skutečné srovnání, které by se The Necks nemuselo či mohlo líbit), ale možná bych zašel i dál a našel bych tu i momenty, jež znějí jako kdyby Deep Purple v druhé sestavě začali experimentovat s ambientními prvky, které tehdy ještě nebyly definovány. To vše pochopitelně souvisí i s faktem, že The Necks pracují přece jen s jinými postupy na koncertech a ve studiu, kde bývá využito více klávesových nástrojů.

 

Nicméně nejnovější album Body se posunuje zase někam dál a výrazně právě k rocku. To není v prvních cca čtyřiadvaceti minutách zcela zřejmé, protože se tu celý koktejl začíná teprve míchat, ale zpětně je možno si uvědomit, že je tu na celkové milieu zaděláno. Těsně před pětadvacátou minutou se ovšem spustí nefalšovaný bigboš, který však v následujících patnácti minutách vlastně postupně začíná naplňovat funkci onoho minimalistického repetitivního modu. Nad tímto „kolovrátkem“ se vznáší jakási (opět víceméně zacyklená) kytarová antisóla Tonyho Bucka (díky studiové nahrávce se ovšem jeho vehementní bušení nevytrácí). Tony si roli kytaristy až metalového typu vyzkoušel mimo jiné ve své postrockové formaci Transmit (ta je mimochodem zmiňována i v rozhovoru s Magdou Mayas v tomto čísle), ale tady má jeho hra i přes přizastřený háv nějak větší šťávu. Zhruba ve čtyřicáté minutě pak nastává přechod do závěrečné krystalické nirvány, jež není pouhým vyklidněním, ale bohatou plejádou nádherných motivů. Každopádně je tohle album už podle názvu skutečně mnohem tělesnější a evokuje mízu a počínající rašení ve větvích stromů na obalu (na němž se mimochodem fotograficky i graficky podíleli i Abrahams s Buckem). Mistrovské dílo s šokujícím překvapením i poctivou základnou, jak se na dvacáté album kapely patří.

 

Jestli budou The Necks podobně rockově naladěni i na vystoupení v pražské Akropoli 24. října nebude do poslední chvíle jisté, ale možná jim ještě současný trend vytrvá. I kdyby se však zvrtli někam úplně jinam, bude to určitě stát za to.

 

ReR Megacorp, 2018, 56:40

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *