Pečlivě utajované vystoupení v Nové Vísce poblíž Chomutova se kvůli zmatení policejního dohledu konalo v nečekaném termínu: v pondělí 29. října 1979, po skončení víkendové hudební přehlídky. Plastic People se rozhodli připomenout Ladislava Klímu (22. srpna 1878 – 19. dubna 1928) už rok předtím, při jeho dvojím výročí, příprava se jim však protáhla. Koncert uvedl Ivan Martin Jirous, hudebníci následně poseděli kolem stolu a za doprovodu zprzněných dechovkových odrhovaček (které natočili už předtím, teď je pouštěli z pásku) hráli karty, pili pivo a rum.
Vratislav Brabenec při zhušťování dvou Klímových textů výborně vystihl jejich podstatu. Jak bude po smrti je povídka o strašlivém osudu kramáře Matyáše Lebermayera. „Ach, popíjel jsem U Slunců, popíjel, dvacet pět plzní a osm slivovic. – Tu zaryla se mně ostře ve sluch slova: ‚I obešel já polí pět.‘ A zavířil ve mně na okamžik pradivný, nade vše pomyšlení strašlivý děs; že směšnost a hrůznost jsou sestry, svět je jen bezedně hluboká groteska.“ Následovala instrumentálka Slavná Nemesis, nazvaná podle obsáhlé Klímovy novely, na závěr pak Jsem Absolutní Vůle, citace z rozsáhlého Klímova dopisu, datovaného 4. listopadu 1917. Milan Hlavsa dokázal jako skladatel vykročit novým směrem – zvlášť majestátně statické pojetí Slavné Nemesis působí skutečně objevně. Jinde však ještě dominují postupy vyzkoušené předtím v Pašijích.
Z technického pohledu hráli Plastici v Nové Vísce dosti rozháraně, důležitější však byla intenzivní atmosféra, kterou vytvořili. Studiové záznamy všech tří skladeb pak pořídili začátkem roku 1980 v bytě zvukaře Lubomíra Nováčka v Hradci Králové (kompletní nahrávka vyšla předloni). Při prvním vydání koncertní verze v roce 1992 se soubor rozhodl nahrávku zkrátit, především skladbu Jsem Absolutní Vůle; přišla o závěrečné tři a půl minuty. Teď vychází úplný záznam i s Jirousovým úvodním slovem, poprvé taky mohl být použit originální pásek.