V listopadu minulého roku se na trhu objevil zhmotnělý sen každého milovníka starodávných blues. Label Third Man Records Jacka Whitea (z kapely White Stripes) spolu s texaským labelem Revenant Records z Austinu (ten má na svém kontě třeba tzv. 4. díl AAFM Harryho Smithe, 5-CD box unikátních rarit Cpt. Beefhearta nebo nedávný box nahrávek zesnulého vizionářského kytaristy a zakladatele samotného labelu Revenant Records, Johna Faheyho) vydaly neuvěřitelný „wunderkammern“, který nemá, pokud jde o velkorysost vybavení a formátu prodávaných hudebních nosičů dosud snad obdoby.
Archaické nahrávky bluesových race records dávné značky Paramount remasterované nejsoudobější zvukovou digitální technologií se zde snoubí s brilantní ruční prací při řemeslném zpracování svého balení ve formě „skříňky pokladů“, v níž jsou uloženy k vychutnání fajnšmekrům v limitované sérii 5 000 kusů prodávaných za 400 dolarů.
Začněme ale popořádku. Paramount Records byl nahrávací label, který proslul svými deskami černých bluesových, gospelových a jazzových umělců počínaje rokem 1917 a konče s příchodem krize těsně na začátku 30. let. Jejich početnou uměleckou stáj tvořila vesměs samá stylotvorná hudební esa – Son House, Charley Patton, Skip James, Ma Rainey, Blind Lemon Jefferson, Louis Armstrong či Jelly Roll Morton.
Firma Paramount Records z Graftonu ve Wisconsinu byla založena v roce 1910 jako dceřiná společnost firmy Wisconsin Chair Company z města Port Washington. Nábytkářská firma mimo jiné vyráběla i dřevěné skříně stolních gramofonů pro Edison Records. Na sklonku roku 1915 se majitelé rozhodli vyrábět své vlastní gramofony prostřednictvím další své dceřiné firmy United Phonograph Corporation. Jejich gramofony zn. Vista se však příliš neuchytily a koncem dekády to firma s tímto produktem zabalila.
V roce 1917 však podnikaví majitelé přišli s nápadem vlastního gramofonového labelu Paramount Records. Hudební snímky se nahrávaly a lisovaly u další jejich dcery The New York Recording Laboratories, Inc., která navzdory svému názvu však sídlila v tomtéž wisconsinském továrním komplexu mateřské firmy. Zákazníci byli přitom poněkud nepřesně informováni, že „desky Paramount se nahrávají v naší vlastní newyorské laboratoři“. Paramount zpočátku nabízel nahrávky standardního dobového populáru. A to na své katalogové sérii 33000 v letech 1919–1922 a na sérii 20000 v období 1919–1926. Na další katalogové sérii 30000 pak nabízel ranou country v letech 1927– 1932. Kromě toho si Paramount rovněž licenčně pronajímal hudební snímky pořízené jinými nahrávacími společnostmi a vydával zpočátku všechno to, co bylo momentálně populární, hlavně taneční bandy. Faktem je, že stejně jako gramofony ani tyto rané desky nešly moc na odbyt.
V roce 1920 konkurenční label OKeh přišel s revolučním snímkem Crazy Blues v podání první z generace „císařoven blues“ Mamie Smith, kterým začala ta pravá bluesová horečka. Vedení Paramountu nezaváhalo a začalo nahrávat každou z černých bluesových zpěvaček, kterou bylo schopno co nejrychleji zasmluvnit – Idu Cox, Ma Rainey, Albertu Hunter… Tudíž, víceméně náhodou, se tak label Paramount stal vůdčím producentem nového typu nahrávek tzv. vaudevillového blues, v němž byly průkopkyněmi černé kabaretní zpěvačky. A to v době, kdy jinak ženy neměly moc prostoru kontrolovat ty důležitější z aspektů svého vlastního života.
Rostoucí dominanci labelu v branži napomohl ale též fakt, že lisovnu Paramountu používala další značka Black Swan Records. Když později zkrachovala, Paramount koupil její katalog i uměleckou stáj, a tím se dostal do výhodnější pozice na konjunkturálně rostoucím trhu desek v podání černých umělců a určených primárně pro černošské posluchače. Tyto tzv. race records s blues, gospelem a jazzem se pro Paramount staly nejproslulejším a současně nejlukrativnějším byznysem (legendární jsou série 12000 a 13000).
Termín rasové desky začal Paramount používat ve svých pověstných grafických reklamních inzerátech otiskovaných v černošských novinách typu The Chicago Defender vycházejících na Severu. Dlužno zmínit, že příloha k reedici zahrnuje přes 200 ukázek těchto reklamních inzerátů z 20. let s analytickým komentářem legendárního undergroundového komiksového kreslíře R. Crumba. Alex van den Tuuk, autor knihy Paramount’s Rise and Fall (2003) a spoluproducent této úžasné reedice napsal, že bílé vedení Paramountu se tak opět, byť nevědomky, stalo lídrem odvětví. „Byli jedni z prvních, ne-li vůbec prvními, kdo kdy začal používat slogan ,populární rasové desky‘ a slovo ,rasa‘ bylo samozřejmě vyřčeno s pýchou. To bylo přesně to, co ideologicky razily noviny Chicago Defender: ,Buď hrdý na svou rasu‘.“
Leitmotivem těchto ideově i graficky na svou dobu vymakaných reklamních inzerátů na bluesové desky Paramount a dalších byla v nich zmiňovaná klasická bluesová témata jako zhrzená láska, samota, násilí či konec ve vězení, tyto však promítnuté na pozadí obousměrného „cestovního ruchu“ na ose Sever – Jih, ať již vlakem, lodí či pěšmo. Což je samo o sobě zajímavé, neboť ideologický postoj redakce vlivného Defenderu byl jednoznačný – nabádal černochy opustit Dixii a hledat nový život na Severu.
Autor Mark K. Dolan ve své práci Extra! Chicago Defender Race Records Ads Show the South from Afar (sborník Southern Cultures, Vol. 13, No. 3, Fall 2007) toto téma rozvádí zajímavým zjištěním. Každá zábavní rubrika těchto novin obsahovala dva až tři inzeráty na bluesové desky na pozadí editorského komentáře, který mezi nadanými povzbuzoval dosažitelný hudební úspěch skrzevá střídmost a morální životní zásady. Přičemž Defender psal velmi málo o umělcích samotných. Pouze v jednom případě za celých deset let, píše Dolan, se hudební sloupek novin věnoval Bessii Smith, avšak otiskovány přitom průběžně byly stovky reklamních inzerátů na desky samé.
Paradox byl v tom, že zatímco vydavatel Defenderu Robert S. Abbott radil černým, aby všeho nechali a spěchali na Sever, zde, na stejných stránkách, byla propagována bluesová císařovna Bessie Smith (patřila do stáje Columbia Records) a desítky dalších interpretů, kteří na deskách, na něž inzeráty kupující lákaly, opěvovali pastorální půvaby, nostalgii a sentiment „starého dobrého Jihu.“ Zatímco Defender své černé soukmenovce nabádal k „osvobození se“ od jižanské chudoby a násilí, reklamní inzeráty na desky v témže listě otiskované, tesknily nad Jihem coby „starým domovem“ a nabádaly černé čtenáře, potažmo právě tyto desky kupující publikum, ke ztotožnění se s touto „kolektivní pamětí“. Dolan píše, že s tím jak se vytoužený sen migrace černochů na Sever za lepším životem srazil s tvrdou životní realitou, čtenáři potřebovali nějaký pojistný ventil pro svoji frustraci. Nahraná blues, a zejména zanedlouho přispěchavší a nahrávacím průmyslem uměle vyvolaný subžánr tzv. „starodávných“ country blues, plus související reklamní marketing v oněch novinových inzerátech, se nabízely jako vítaná katarze. Jiní autoři zase soudí, že za těmito „ideově podvratnými“ inzertními výtvory bělošského marketingu gramofonových firem cílících na černošský trh mohl být i latentní či echtovní rasový vzdor a možná i strach z hlubokých společenských změn, které masová migrace nevzdělaných černochů z hlubokého Jihu do severních metropolí s sebou nevyhnutelně přinášela. Případného zájemce o tuto tématiku odkazuji na svůj starší esej Rasové desky jako dávná postmoderna (Lidové noviny, 1. února 1997).
Paramount, jakožto malá firma, se snažil stlačit náklady, jak to jen šlo. Tedy s výjimkou oněch graficky náročných propagačních inzerátů v Chicago Defender a dalších publikacích, které se na Jih dostávaly ochotně spolupracujícími portýry z pullmanovských vlakových souprav (a ti zase při cestě zpět vozili reklamním kreativcům na Severu vzorky lokálních jižanských publikací potřebných pro věrné vylíčení tamních reálií). Paramount tak třeba pro lisování svých desek používal jako tmelící plnivo hlavně levný čínský jíl, který se mísil se šelakem a dalšími příměsemi. Výsledkem bylo, že desky tohoto labelu mají znatelně vyšší povrchový šum než 78-otáčkové „šelaky“ jiných značek.
Paramount nebyl příliš pečlivý, ani pokud jde o účetnictví. Nikdy nepůjde zjistit, kolik přesně nahráli interpretů, kolik nahráli studiových titulů či kolik vyrobili nebo prodali výlisků svých desek. Pro představu: už v roce 1925 bylo na černošském trhu prodáno celkem 5-6 milionů výlisků 78-otáčkových desek. Odhady říkají, že na Paramountu mohlo být celkem vydáno přes 100 tisíc jednotlivých hudebních snímků! Mezi jeho nejzářivější hvězdy patřil praotec blues z Delty Charley Patton, mistr ragtime kytary Blind Blake či texaský kytarista a zpěvák Blind Lemon Jefferson, kterému se dodnes pro jeho kumšt i furiantské showmanství v literatuře říká „první rocková hvězda 20. let“. Paramount byl byznysově prozíravý v tom, že nahrával to, co jiní nezkoušeli. Příkladem budiž první nahrávka žánru country blues vůbec, Papa Charlie Jackson a jeho Papa’s Lawdy Lawdy Blues ze srpna 1924. Byl navíc historicky prvním nahraným mužským zpěvákem doprovázejícím se na kytaru. Příchod Velké hospodářské krize v roce 1929 znamenal konec pro řadu nahrávacích společností. Paramount přestal nahrávat v roce 1932 a v roce 1935 to zabalil úplně. Většina z jeho obrovského archivu masterových matric byla prodána ve sběrnách za cenu hliníku, z něhož byly vyrobeny. Koncem 40. let jakýsi John Steiner koupil práva k labelu Paramount od oné wisconsinské fabriky na židle. V letech 1948–49 vydával reedice paramountských titulů na nově zavedené sérii 14000. V roce 1952 tentýž Steiner pronajal copyright ke snímkům Paramountu nově vzniklé gramofonové značce Riverside Records, která postupně vydala řadu reedic bluesových nahrávek z tohoto katalogu. V roce 1970 potom práva k tomuto katalogu koupil George H. Buck, který vydal řadu reedic snímků Paramount v rámci své firmy Jazzology Records. Samotný název „Paramount Records“ však od něj dál koupila hollywoodská filmová společnost Paramount Pictures, která kromě stejně znějícího jména nikdy neměla s gramofonovým průmyslem vůbec nic společného.
Tato nádherně vypravená reedice, a to nikoli pouze pro svoji cenovku, samozřejmě není pro každého. Je výsledkem dvouleté práce a týmu 50 zapálených specialistů. Celý komplet je zabalen v ručně vyrobené dubové skříňce s laserově vypáleným kovovým logem Paramountu na víku. Vnitřek, luxusně vystlán zelenavým sametem, obsahuje 1) šest 180-gramových kaštanově zbarvených vinylových LP desek obsahujících 87 songů, 2) USB klíč s nejnovější technologií remasterovanými 800 snímky v podání 172 interpretů, 3) 200 graficky digitálně rekonstruovaných dobových novinových inzerátů propagujících nabízené gramofonové desky a dalších dobových vizuálních archiválií, 4) 360-stránkového „průvodce“ biografickými vinětami jednotlivých interpretů, doplněného kompletní diskografií labelu Paramount a 5) výše již zmíněný knižní průvodce historií Paramount Records z pera Alexe van den Tuuka s názvem Paramount’s Rise and Fall, původně samostatně vydaný jako kniha v roce 2003. Pro případné zapálené sběratele a fanoušky zbývá už jenom dodat, že vydání pokračování této extravagance s názvem The Rise and Fall of Paramount Records, Volume Two je naplánováno na listopad 2014.
