The Shamen

Až hanebně mám rád taneční muziku. Samozřejmě, že nikoliv tu bezduchou a fádní v podání výkalů typu Sabriny, Black Box Či Kylie Minogue, ale naopak takovou, ve které umělec dokáže skloubit žádoucí taneční jednoduchost s vlastní osobitostí a citem pro vkus. I Dance music může být alternativní, nepodbízivá a občas i v lecčems objevná a nemusí vždy jít jen o drsnou formu Electronic Body Music. Stačí připomenout tvorbu Prince, 808 State, KLF, Soul II Soul… a v neposlední řadě The Shamen, jejichž prozatím nejnovější LP En-Tact považuji za to nejlepší, co loňská a letošní taneční scéna vyprodukovala. Právě tato deska dokazuje, že lze s úspěchem skloubit spotřební účelnost nasměrovanou na taneční parket s intelektuálním nadhledem nepostrádajícím muzikantský cit i v té nadvládě syntezátorové a samplingové technologie. En-Tact se již téměř deset měsíců drží v žebříčku „indieʼs“, a to převážně v první desítce. Desku si pochvaluje kritika, dokonce i ta naše, pověstná zdrženlivostí a až zapšklostí ke všemu, co může nést nálepku „pop“. V Melodii průměr 3,4 (nejvíce Fiala **** a 1/2), v Rock a Popu 3,2 hvězdičky (nejštědřejší byl veterán naší kritiky Jiří černý – **** !!!), to už je na v podstatě diskotékovou desku co říct.
The Shamen, to je především Colin Angus, rodák ze skotského přístavního města Aberdeenu, známého i díky četným fotbalovým úspěchům nedávných let. Před založením své první kapely Alone Again Or pracoval jako ošetřovatel ve cvokámě a možná i to se podepsalo na jeho dalším hudebním vývoji. Začal tíhnout k elektronické neopsychedelii, k futuristickým kompozicím v tanečním rytmu a snil o halucinogenních stavech posluchačů při jeho elektronických rituálech donekonečna se opakujících motivů. V roce 1985 vznikla první sestava The Shamen. Tvořili ji vedle Colina ještě Pete Stephenson a bratři Keith a Derek McKenziové. První vystoupení absolvovali nejen v Aberdeenu, ale i v Glasgowě. Z honorářů si pořídili pořádnou aparaturu a také založili vlastní gramofonovou značku Moksha. Ještě než podepsali One Littte Indián, vydávali si na ní své desky ve vlastním nákladu. I takto, téměř utajeni před světem, však záhy získali pověst jednoho z nejkontroverznějších souborů ve Skotsku. První singly Young till Yesterday, Christopher Mayhew Says, Knature Of A Girl i debutové LP Drop byly náboženskými organizacemi, bulvárním tiskem a vůbec všelijakými mravními spolky společně odsuzovány pro rouhání se Bohu, textovou pornografii, navádění k užívání narkotik a celkový špatný vliv na mládež. Dostali se na tzv. černou listinu, rozhlasové stanice jim poskytovaly minimální prostor. Dokonce i jeden tamní pivovar odstoupil od společné smlouvy na reklamní klip a raději uhradil ztrátovné ve výši miliónu liber, než aby si něco s The Shamen začínal. Svým způsobem to znamenalo pro kapelu reklamu, alespoň se o ní psalo. Všem kontroverzím však ještě nebyl konec. Korunu všemu nasadili Shamen svým britským turné, které provokativně nazvali Jesus Is a Lie (Ježíš je lež) a také dalším singlem Jesus Loves America (Ježíš miluje Ameriku). Palba kritiky zhoustla, došlo i na veřejné protesty a výhrůžky. Tlak na kapelu byl tak mohutný, že se v podstatě rozpadla. Jediný, kdo to nevzdal, byl duchovní otec The Shamen Colin Angus. Přibral k sobě někdejšího spolupracovníka z blázince Willa Sinnotta, muziku více ztechnologizoval, koncertně upravil pro dva a brzy „nové“ The Shamen, již natrvalo usazené v Londýně, prezentoval albem In Gorbachev We Trust (Věříme v Gorbačova). Oproti prvnímu albu se The Shamen vydali jiným směrem. Psychedelický sound počátků více zrytmizovali, začali využívat sampling a neváhali sáhnout i po prvcích hip hopu a acid house. Všech deset skladeb, snad vyjma skvostné melancholicky zasněné balady Adam Strange, vynořující se ze sugestivní hluboké změti jakýchsi šachetních větráků a umělých plic, je určeno do klubových diskoték. Ovšem žádné pozlátkově líbezné tóny se nekonají! Shamen si libují v tom, že jsou obtížněji stravitelní, vyžívají se v syrovém elektronickém zvuku, mnohdy jdou až na dřeň. Asi tak jako když jezdíte šroubovákem po rezavém plechu a druhou rukou držíte ocelovou tyč a mlátíte s ní kolem sebe. Tento „taneční industriál“ má na LP In Gorbachev We Trust své vrcholy v hitově ambiciózní Synergy, dále v chytlavé Jesus Loves America, v níž jsou použity smyčky s diktátorskými projevy amerických kazatelů, v acidové hopsandě Transcendental, kde producentsky vypomohl i sám velký Chris Westbrook, zvaný Bam-Bam a konečně v titulní skladbě, na níž se nejvíce vyřádil ten, kdo přelaďoval rozhlasové stanice. Třetí velká deska Shamen Phorward z konce roku 1989 je o něco slabší, a tak zřejmě i proto ji vydali pouze na vlastní značce a v menším nákladu. V zásadě nepřináší nic nového, snad jen mírný odklon od hlukových zahalení předešlých nahrávek k pročištěnějšímu zvuku. Jde o účelovou muziku, kterou už vůbec nelze poslouchat nečinně. Nicméně alespoň naznačila, jakým směrem by se mohla tvorba „Šamanů“ dále vyvíjet. LP En-Tact, o němž již byla řeč, zastihuje Colina a Willa na zřejmém vrcholu jejich možností. Singlové taháky Progen a Hyperreal se vyznačují ukázkově rapovým, respektive soulovým zpěvem (hostující zpěvačka Plavka) na houseovém podkladu, pozadu nezůstává exoticky laděná Omega Amigo a vlastně i další skladby. Téměř se dá říci, že co píseň, to potencionální žebříčkový hit. Polodeklamované vokály obou protagonistů The Shamen nádherně souzní, jsou zpestřovány rapem a nechybí jim jistá erotičnost. Aranže skladeb jsou citlivě vyvážené, občas orientálně laděné, dbá se tu na pestrou zvukomalbu. Napětí a tajemnost souměrně vzrůstají s gradací, vzácně využívaná kytara se vždy ozve v pravém okamžiku a dodá vám novou energii, to pro případ, že už jste „technologicky unaveni“. Dunivé basy vám vibrují hrudí, polknou vás do sebe a zahltí vodopádem všemožně laděných rytmů. Takřka nelze zůstat v nehybném stavu, nedotčen tím elektronickým rituálním obřadem, který vás může uvést až do stavu beztíže. Skvostná deska.
Co bude s The Shamen dál, toť otázka. Původně byli čtyři, později dva a nyní už zbyl pouze osamocený Colin Angus. Zatímco ostatní odešli z kapely dobrovolně, v případě Willa Sinnotta zaúřadovala smrt. Za nevyzněných okolností utonul počátkem června na Kanárských ostrovech. Colin Angus zůstal opět sám. Že to ani podruhé nevzdal, o tom svědčí pohled na nejnovější singlové žebříčky. Hitovku Progen vydal opětovně, a to rovnou v její devatenácté (!!!) remixové verzi.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *