The Tiger Lillies + Orchestr Berg: Bohemian Nights/Divadlo Archa, Praha, 27. 9. 2018

Jakkoliv je přídomek kultovní zprofanovaný, ke kapele The Tiger Lillies zvláště v našich luzích a hájích skutečně sedí. Ačkoliv mají kořeny v londýnském Soho a později se proslavili globálně například cirkusovými freakshow či spoluprací s Kronos Quartetem a Alexandrem Hackem z Einstürzende Neubauten, jejich vazba na Čechy je neuvěřitelně silná. Už v roce 2010 připravili speciálně pro Divadlo Archa divadelní koncert Zde jsem člověkem! Here I am Human! reflektující renesanční románový cyklus Francoise Rebelaise Gargantua a Pantagruel, teď se tam po průběžném „běžném“ koncertování vrátili vzpomínat na svá divoká devadesátá léta strávená u nás. Vlastně se vrátil pouze leader, autor veškerého repertoáru, zpěvák, pianista, akordeonista a hráč na ukulele Martyn Jacques, který byl ovšem vždy středobodem všeho dění a byl tehdy permanentně olíbáván svými oblíbenými fanynkami. Ambiciózní projekt Bohemian Nights byl vytvořen ve spolupráci se skladatelem Michalem Nejtkem, který pro něj napsal symfonická aranžmá, jež obstaral na pódiu orchestr pro současnou hudbu Berg pod taktovkou Petera Vrábela.

 

Vlastně jsem si tak trochu podprahově přál, aby to bylo něco šokujícně avantgardního a vymknutého z kloubů. Ale to je nesmysl. Jacques pojal kolekci písní výrazně nostalgicky a Nejtek k nim dodal v prvním plánu až smetanovsky klasický doprovod. The Tiger Lillies zůstávají ve své podstatě punkově laděným hororovým kabaretem, ale přece jen už tu chybí ryzí syrovost a nespoutanost počáteční éry. To souvisí i s určitou bravurní vycizelovaností a do jisté míry i faktem, že původní Martynovi „sidemani“ byli svéráznými figurkami s osobitou vizáží i projevem. Jeho současní spoluhráči jsou profíci, kteří sice do celého soukolí dokonale zapadají a onen esprit cítí, ale už nevytvářejí tu specifickou nadhodnotu. Jenomže to je zase moje staromilské nostalgizování. Zkrátka rockově hrající bubeník s plexisklovou stěnou za zády, jak to vídáme u podobných propojení kapely se symfoňákem, není to, co šramlista destruující svou minisoupravu olbřímí gumovou slepicí. Takže mne v průběhu koncertu nejdřív zarazilo, že jsou to převážně cajdáky, pod nimiž se linou tóny à la Vltava a show mi připadala poněkud strojená, byť Martynovi jeho živelnost do značné míry zůstala.

 

Jenomže ono to vlastně takhle má být. I na divoké doby vzpomíná člověk s jistou rozjímavostí. A aranžmá měla velice zajímavou strukturu, ale zbytečně nevyčuhovala a nesnažila se přebít nějakými úlety esenci daných písní vyprávějících o spaní v levných hotelech a pití levného vína, mnohem tvrdších drogách různého druhu, cikánských i necikánských děvkách či Vystřeleném oku a Bohovi podplaceném dvěma litry vodky denně. A publikum bylo právem nadšeno.

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *