Zdědili jméno po squaterech z 12. století a dnes zabírají cizí hudební území. K temným baladám z Northumberlandu přibírají písně od Roberta Wyatta, Toma Waitse nebo King Crimson a název nového alba Last máme vnímat jako emocionální výzvu do zbraně, protože s budoucností lidstva to prý nevypadá moc dobře.
Při osobním setkání s Rachel a Becky Unthank zbystříte: kde se v těchle rozesmátých ženských vrabčácích v de mode šatech bere taková potřeba sociálního realismu? Když začnou vyprávět, pochopíte: běsy jak z ruských románů jim vložilo do kolébky rodné hrabství Northumberland; pověstný severovýchod Anglie, nárazníkové pásmo se Skotskem, kde se mluví dialektem Geordie. Venkovský, dodnes řídce obydlený region přeměněný z velké části na přírodní rezervaci zažil v historii nespočet anglicko-skotských bitev, náboženských střetů, rebelií, vzpour proti královské koruně a nájezdů loupeživých band (border rievers) , které se do divokého kraje uchylovaly před zákonem. Ve 12. století tady s ohněm a mečem zakládaly na soukromých pozemcích vesnice unthank (ve staré angličtině unthances – bez povolení), kde platilo právo dobyvatele vymáhané drakonickými způsoby. Národnostně smíšené klany proslulé válečnickým uměním a absencí autority k vládcům zromantizoval skotský spisovatel Walter Scott například v románu Rob Roy (slovo reiver znamenalo to rob – krást) a symbol hudby z Northumberlandu – hraniční balady (border ballad) sesbíral v roce 1802 do tří svazků Minstrelsy of The Scottish Border.
To už na severu Anglie probíhala průmyslová revoluce: uhelné doly, loďařství, stavba železnic a masy chudiny. O čem hraniční balady pojednávají je zřejmé a krev v nich doslova teče. Ty novodobé „kapitalistické“, co mají nejčastěji v repertoáru The Unthanks, si s nimi v bezútěšnosti a drsnosti nezadají. Odehrávají se ale ve městech, ve stínu továren, dolů a dělnických předměstí.
„Uvnitř jsme ubozí mizerové,“ říká Rachel. „Nemáme z toho strach. Jako děti, pro které to jsou oblíbené písně. Pohádkové story o smrti a velkém žalu, jsou nejkrutější. Je dobré nebát se smutné stránky života.“
Pokud by je skupina zalehla tíhou svého ega a zumělečtěním překryla původní obsah, bylo by to špatně. Příběhy, které vyprávějí, se ale dokázaly ubránit samy: nejsou totiž autorskou fabulací, napsal je sám život.
Od Franka Higginse například Unthanks na druhém albu Bairns převzali baladu Testimony Of Patience Kershaw. „Nazí muži mě bijí a nikdo je nemůže za nic obvinit, protože jsem pomalá a jejich rodiny kvůli mně hladovějí,“ zpívá Rachel za malou dívku Patience, tahačku vozíku s vytěženým uhlím (hurrier), jednu z tisíců dětí pracujících dvanáct hodin denně v úzkých štolách za strašných podmínek. Její svědectví pak pomohlo od poloviny 19. století zakázat práci dětí a žen v dolech.
FOLKOVÁNÍ SE STEVEM REICHEM
Ke kraji, z něhož pochází řada významných hudebníků všech žánrů, sice patří také unikátní houslový styl a jedinečné dudy northumbrian smallpipes, The Unthanks se s touto tradicí ovšem míjejí: neuvádějí nás do zmatků, nicméně mrazivou atmosféru písní zdůrazňují raději nezvyklými vokálními harmoniemi, dynamickým klavírem, cellem, houslemi, dechy, bicími, smyčcovým kvartetem a dupotem dřeváků, připomínkou lidového tance. Aranže klavíristy Adriana McNallyho by snad lépe nezpracoval ani Michael Nyman s Brianem Jonesem a rytmus v nich plyne v důvěrně známém minimalismu Stevea Reicha, což The Unthanks staví v anglickém folku do pozice dalších inovátorů.
Jejich sofistikovaně odvážný, intenzivní zvuk vychází ze souběhu syrové lidovosti, soudobé klasiky a rockového písničkářství reprezentovaného Sufjanem Stevensem. Pořád jsme ale na půdě toho folkového: vší uvažované postmoderně kontruje tradiční způsob hraní zpívajících houslistek (zpočátku Jackie Oates, dnes Niopha Keegan). Pod svým jménem, se sestrou Becky, kapelou The Winterset a hlasy rodičů vydala Rachel první album Cruel Sister: magazín Mojo ho označil za folkovou nahrávku roku 2005.
Vévodí osmiminutová lidová balada o svedené mladé dívce The Fair Flower Of Northumber-land a deska zakládá u skupiny prazvláštní tradici: namísto pohřebních věnců kladou The Unthanks svým zemřelým přátelům na hrob písně. S On A Monday Morning vzdali hold skvělému anglickému folkaři Cyrilu Taw neymu těsně před smrtí.
Často citované přirovnání The Unthanks k Nicku Drakeovi se rovněž datuje od Cruel Sister: Becky na něm pozoruhodným způsobem, především v kontextu svého mládí, zpívá jeho geniální skladbu River Man.
Když ze skupiny odešla Belinda O’Hooley, autorka dvou nejemotivnějších skladeb alba Bairns – Blackbird a Whitethorn – předpovědi nebyly příznivé: její drásavý, minimalistický klavír a vliv na The Unthanks se zdály být nenahraditelné. Spolupráce výsostně individuální lesbičky se sestrami a McNallym nemohla ovšem dopadnout jinak. Ze stejných důvodů se ale rozešli také s Jackie Oates, následně personou anglického folku.
Tehdy Andrian McNally, doposud skrytý producent, aranžér a hudebník, se na naléhání manželky Rachel připojil ke skupině jako klavírista i na koncertech. Přibyl také basista, kytarista a bubeník Chris Price.
Nevídaný úspěch Bairns – nominace na Mercury Prize a vítězství v BBC Folk Awards a dalších anketách roku 2008 – rány zacelil a ke skupině upřel pozornost i nefolkového světa. Zvlášť pro zařazení skladby Sea Song od Roberta Wyatta a když na koncertech začali zpívat skladby Antony & The Johnsons. S následujícím, znovu velmi dobře přijatým albem Here’s The Tender Coming si The Unthanks zahráli s posluchači rafi novanou hru: i na vlastních stránkách přizvukují všem, kteří je přirovnávají ke Stevensovi a Antony & The Johnsons; vedle McNallyho skladby Lucky Gilchrist a balad z Northumberlandu ale nevzali v potaz nikoho z „velkého hudebního světa“ a sympaticky upřeli pozornost na domácí folkové autory: Ewana MacColla, Nica Jonese a Lal Waterson.
SMUTEK AŽ TO BOLÍ
„Obviňovat nás, že sami neskládáme, je jako kritizovat herce, že si nepíší scénáře k fi lmům, v nichž hrají. Považujeme se spíš za hudební archeology než autory. Jde vždy o píseň, aby měla silný příběh, který nás zaujme. Našimi hlasy mu pak dáme jinou barvu a třeba docílíme toho, že v nich lidé najednou objeví něco nečekaného, aktuálně se vztahujícího k jejich životu. Velké příběhy a skvělé písničky by neměly být nikdy zapomenuty,“ vysvětlovala Rachel novinářům důvody, proč i na novém albu Last znovu převládají převzaté skladby. Zahrádkáři tomu říkají odemknout strom: umožnit mu sestříháním větví růst do plodnosti. Skotský bard Dick Gaughan zase jednou naznačil, že některé písně potřebují až tisíc zpěváků než vyrostou do krásy; zarodí jako jabloň.
Když půjde řeč o tradičních a starších skladbách, u nichž známe autory, diskuse nebude tak dramatická: pro anglický folk jsou zásadním zdrojem repertoáru; rotují scénou v mnoha obměnách. A než byly v minulém století sesbírány na venkově, předávaly se z generace na generaci ústně, takže s každým novým přezpíváním vlastně obdržely čerstvou podobu, aniž by je tím kdokoli sundal z národního piedestalu.
S The Unthanks to přitom více než demýtizaci s hibernací znamená hlavně zdůraznění předtím v písních potlačované pochmurnosti vztahující se i k osobním prožitkům. „Zeptejte se mě, proč zpívám o nešťastně zamilované holce brečící na nádraží v Newcatle, až v sobě budu mít pár piv, a dozvíte se to samé,“ tvrdí Becky o nádherné skladbě Gallowgate Lad.
The Unthanks se vracejí i k tématům platným dodnes; případně vylovením příběhů z minulosti, na které se zapomnělo a přitom by nemělo. Baladou On Close the Coalhouse Door od nežijícího Alexe Glasgowa například připomínají tragédii ve velšském městečku Aberfan, kde v roce 1966 uvolněná masa nezabezpečené uhelné strusky zavalila místní školu, v níž přes obrovskou snahu zachránců zemřelo sto šestnáct dětí. „Roztrhané, rozštípané hromady kostí zahrabané pod hromadou kamení, aby jejich nářek neslyšela živá duše.“ V mnoha rozhovorech okolo Last skupina nikdy naplno, bez mlžení, neodhalila důvody rozhodnutí převzít skladby, o nichž se přitom zmiňují snad všechny recenze: Starless (King Crimson) a No One Knows I’m Gone (Tom Waits). Můžeme se tedy pouze domnívat, že by za tím mohly stát depresivní texty. Z Crimsonů přece vytěžit víc nejde, Starless představuje takřka relikvii. Zkrátit ji na polovinu, melotron s kytarou nahradit trubkou a smyčci a překomponovat do opusu souznějícího se zbytkem alba ale nevypadá na kratochvíli, nýbrž podle všeho na poklonu. Nečekanou a tím i krásnou.
Waits ovšem překvapil, on je přece jenom tváří kabaretního rockjazzového šramlu, tedy mimo dosavadní obzor The Unthanks. Nicméně pokud všechny dosud převzaté záležitosti skupina nějakým způsobem spojovala s identitou pochmurného Northumberlandu, Waitsova skladba z expresivně truchlivého alba Alice se jim nabídla sama. A málo známý anglický písničkář Jon Redfern s protiválečným songem Give Away Your Heart jakbysmet. Zase smutek až to bolí, vrcholící v refrénu: „Všude kolem sebe vidím zklamání.“
Last, stejně jako drtivá většina chytré hudby, není výsledkem předem plánovaných úmyslů dobrat se pozornosti mimo své teritorium. Dobrá alba nevznikají tak, že kdesi v pozadí někdo zatáhne za nitky a spustí naplánovaný řetěz událostí končících u nepravděpodobných posluchačů. Pokud se to The Unthanks podařilo – a bez kompromisů – je to dobrá zpráva pro ně i pro anglický folk.
„Doufám, že Last nevyzní jako negativní hudba. Cynismus totiž často vypadá jako obvinění, když chcete vyjádřit vášnivý optimismus,“ upozorňuje Adrian McNally.