Švýcarské trio The Young Gods loni vydalo studiové album Appear Disappear, které svou agresivitou představuje návrat k začátkům z poloviny devadesátých let. Listopadový koncert v Praze byl zcela vyprodán a Palác Akropolis bude plný i 19. března, kdy se The Young Gods do České republiky vrátí. Především o nové desce jsem hovořil se zpěvákem a kytaristou Franzem Treichlerem před pražským koncertem tria, který se konal v rámci turné, při němž kapela přespávala v autobusu.
Nové album mi evokuje pocit návratu do konce osmdesátých let, jako byste uzavírali kruh. Album je písňové, agresivní, rychlé a rockové.
Ale jeho zvuk a textury jsou velmi současné. Myslím, že procházíme různými cykly, a ještě to není celý kruh. Je to třetí album s Cesarem. Když se k nám přidal, naše první společné album Data Mirage Tangram bylo atmosféričtější. Taky vzniklo jako výsledek rezidence na jazzovém festivalu a míchalo se s elektronickými texturami od dalších lidí. Pak jsme udělali instrumentální In C od Terryho Rileyho, což byla hodina hudby bez zpěvu, takže vyvstala potřeba udělat něco s kratšími písněmi jak kvůli prvním dvěma deskám s Cesarem, tak kvůli společensko-politické situaci.
Čím to, že se tak proměňujete? Je hodně kapel, které roky opakují dokola stejné písně, popřípadě vytvoří deset dalších, které jsou úplně stejné, ale vy jste měli Amazonia Ambient Project nebo akustické verze písní.
Jak jste mohli vidět, máme rádi ambient, máme rádi elektroniku i akustickou hudbu, rádi experimentujeme a máme rádi i přímočařejší rock, ale v určitém okamžiku si musíte vybrat jeden hlavní směr, protože je složité jít všemi směry. Chcete studovat modulární syntezátory, hru na kytaru, chcete zpívat… V určitém okamžiku se musíte soustředit na jedno, a nás k tomu vždy něco dovedlo. Třeba Amazonia Ambient Project přišel úplně přirozeně, protože jsme se potkali s antropologem Jeremym Narbym. Přišel za námi do zákulisí a bavili jsme se o jeho problémech v Amazonii a kousek po kousku z toho vzešel společný projekt. In C taky nebyl náš nápad. Přišel s tím dirigent velkého osmdesátičlenného dechového orchestru. To on nám řekl, že bychom měli udělat In C, a mně to připadalo jako dobrý nápad. Pořád se setkáváme s lidmi, musíte to nechat proudit.
Tvrdší písně na nové desce mi evokovaly skladby jako Lʼamourir a Jimmi.
To máte pravdu, ale myslím si, že v nich máme trochu jiný přístup. Nejsme tak mladí jako v devadesátých letech nebo na konci osmdesátých, kdy tu bylo jiné nadšení, vášeň. Teď jsme odlišní lidé, ale máme pořád stejný druh motivace. Myslím si, že u nás probíhá vše v cyklech. Děláme atmosféričtější věci, děláme ambient a někdy se vracíme více k rockovému formátu, ale není to vykalkulované.
Neměl jsem na mysli kalkulaci, ale že se něco uzavírá. Tím nemyslím, že opakujete, co jste udělali, protože zvuk je odlišný. Na desce je hodně zvuků, které by nebylo možné vytvořit v osmdesátých letech.
Přesně.
Některé vybavení tehdy ani neexistovalo. Ale je tu zkreslení.
A kytary…
Vy jste album označil jako agresivní, je to jedno z vašich adjektiv, ale já bych spíš řekl násilné, protože pro mě je agresivita spojená se záměrem ublížit. Násilí je spíše samotný stav. Každý máme různě citlivé vnímání, pro některé lidi je velmi násilný vulkán, pro některé může být násilný zvuk.
Přívlastek jsem použil, protože u nás se neříká násilná hudba, ale agresivní.
Aha. Je to otázka energie, i energie může být násilná, když je jí moc. Jde o to, jak zvládnout tolik energie. Snažíme se izolovat pozitivní energii. Jednoduše řečeno – nechceme někoho udeřit do obličeje, raději bychom mu nakopali zadek, aby člověk po koncertě odcházel ze sálu s pozitivní energií a chtěl něco udělat, a ne aby byl rozdrcený a měl vysátou energii. Kopanec do zadku může být násilný. Cílem však není na lidi apelovat, chceme jim dát energii.
Vždycky jsme to zkoušeli dělat různě. Nemusí to být krátké rychlé písně s kytarami, i In C dává pozitivní energii, ale jinak. Rozhodně jsme však v době, ve které je dobré nekapitulovat, protože se toho hodně děje a je to komplikované. Když jsem byl mladší, bylo snadné si najít svůj tábor a vidět, co je správný způsob a co špatný, tohle jsou ti špatní a tohle ti dobří. Nyní je všechno promíchané a každý je do toho nějak zapletený, někdy ani neví jak.
Součástí problému je i spotřeba, protože dáváte peníze Spotify a Spotify je investuje do bůhví čeho, do zbraní, průmyslových dronů, AI a kdoví čeho ještě. V současné době je velice těžké dělat správné věci, ale pořád je velmi důležité nekapitulovat a dál přemýšlet o tom, zač bojovali rodiče a prarodiče, za lidská práva a podobné hodnoty, které jsou dnes rozmělněné a mizí. Když teď mluvím o kapitulaci, tak pracovní název desky byl „antikapitulantská“, tedy že nekapitulujeme.
Taky jste se vrátil k francouzštině. Jak důležité jsou pro vás texty, po In C se zdálo, že texty důležité nejsou?
Je to odlišný
