Říjnový koncert The Young Gods v Akropoli byl výjimečný. Nejenže nedošlo na žádné
známé skladby, ale švýcarské trio dokonce nezahrálo ani jedinou vlastní skladbu. Více než
hodinu interpretovalo jednu z nejhranějších minimalistických skladeb In C od Terryho
Rileyho, kus, který nechává velkou volnost muzikantům. Tvoří jej 53 sekvencí, které
musejí být zahrány ve stejné posloupnosti, ale kolikrát hudebník motiv zopakuje a v jakém
tempu, je na něm. Jediné další omezení se týká toho, že nelze, aby někdo hrál pořád ještě
první motiv a druhý třeba už patnáctý. Volba nástrojů je na interpretech. The Young Gods
zůstali u svých, Cesare Pizzi u syntezátoru, Franz Treichler střídal syntezátor v počítači
s elektrickou kytarou a Bernard Trontin seděl za bicími. Hojné a citlivé využití syntezátorů
umožnilo kapele vyhnout se zvukové monotónnosti, které by v případě akustických
nástrojů a tria nastalo. Využití elektroniky při intepretaci In C ostatně není zase nijak
výjimečné, použil ji letos i devítičlenný soubor Prague Music Perfomance, když stejnou
skladbu uváděl na jaře v pražském Doxu.
Na začátku znělo jako vždy klepání, k němu se přidaly motivy marimby a nahalený sampl.
Struktura se pak zahušťovala do psychedelického jamu, oscilujícího okolo jednotlivých
motivů s trochu etnickými názvuky. I když The Young Gods Man partituru interpretovali
volně, nechali se unést hudbou a odvázali se, rozjeli to, což platí zejména o bubeníkovi, ale
po většinu času se drželi „not“ a v některých pasážích byla interpretace velmi věrná, on
totiž i rock stojí na opakování riffů. V jednom se však zažitému pojetí – a zřejmě i záměru
autora – postavili: hodně pracovali s gradací, a vytvářeli tak vrcholy, které se v klasické
interpretaci In C neobjevují. V tu chvíli převážilo rockové ledví kapely, kterou Rileyho
motivy strhly. S tím se vytratila polyrytmičnost nebo kombinace odlišných temp, které
vede k tomu, že se motivy vůči sobě posouvají, jak to ukázal vibrafonový motiv někde
v půlce koncertu.
In C ukázalo, jak široký je záběr kapely, který rozhodně nezačíná a nekončí písněmi
L’amourir, Pas mal, Jimmi, Skinflower nebo Gasoline Man, a kam se až dokázala dostat.
Už v roce 1989 vystoupili s programem z písní Kurta Weila, které o dva roky později vyšly
i na albu.
V In C využila kapela své zkušenosti s vytvářením ploch. Nenavazuje však jen na
ambientní nahrávky, jaké přinášelo už jejich první instrumentální album Heavem
Deconstruction, po němž následovala scénická hudba k pořadu Jeremy Narbyho o
Amazonském pralese Amazonia Ambient Project a album scénické hudby Music for
Artificial Clouds.
Důležitou roli při interpretaci In C zřejmě sehrál rezidenční pobyt v The Hundred Blue
Bottles Club, kde The Young Gods v roce 2015 v obnoveném původním obsazení dlouze
jamovali, což je dovedlo k novému pojetí, jaké se objevilo na Data Mirage Tangram.
Treichlerova hra kytaru v In C byla podobná té znějící v Entre en matiére.
Chvílemi to byl spíš koncert The Young Gods, kteří zamířili do oblastí na pomezí ambientu
a psychedelie, než věrná interpretace In C, aby bylo zajímavé sledovat, k čemu trio
dovedla. A musím přiznat, že zajímavější než provedení z Doxu, i když Gareth Davis je
vynikající klarinetista a Roland Dahinden skvělý pozounista, provedení však bylo trochu
chladné.
Otázkou je, kam interpretace In C The Young Gods posune. Už Data Mirage Tangram
představovala velký posun a Treichler na koncertě slíbil nové album, byť přesnějšího data
se posluchači nedočkali. The Young Gods ale nikdy nesekali alba jako Baťa cvičky.