Přiznám se, že k tvorbě „rockabilly-blues“ kapely z moravské Černé Hory jsem se dostal na základě lákavé věty: „konečně tu někdo hraje jako Sketa Fotr“, pronesené Ondřejem Ježkem, v jehož studiu se její už druhé album nahrávalo. Avízo, že jde o písně ovlivněné „dlouhými večery strávenými pozorováním západů slunce, brouzdáním se v průzračné vodě horských bystřin a napínavými příběhy vyslechnutými u praskajícího ohně“, pak mou zvědavost dokonalo.
Název prý je inspirován hlavně dnem pravidelných zkoušek, ale říkejte to někomu, kdo v mládí poslouchal Nirvanu. Je to vlastně podobné jako písně samy – ani na chvíli si nemůžeme být jistí, zda je v nich zakotven jen humor a poťouchlá parodie na countryová a bluesová klišé – anebo prostě nezměrná láska k obojímu. Hudebně se tak dá říci, že jde o vzdálené bratrance a sestřenice pražských spolků Tři čutory a momentálních hitmakerů Lufťáci, zatímco textově nemůžeme nevzpomenout na westerny s Budem Spencerem a Terencem Hillem, stejně jako na Brdečkova Limonádového Joea. Obsah vlastně anoncují už jen samotné názvy – Byl to Bill? nebo Moonshine Whisky – anebo sestava kapely, kterou tvoří Peggy Sue, Bob Harmonica, Suzie Q. a Křivák Majk. Tohle „dark country“ má zkrátka docela „light“ provedení. Včetně vizuálu obalu, o který se postaral Golda ze Znouzectnosti.
Nehledí se tu na noty, co spadnou pod stůl, hraje se s radostí a nadšením. Podobně jako ve filmu Páni kluci se tu přenáší poetika Divokého západu do moravské reality. Občas je to jako kulhající kobyla, občas neskutečná jízda, skoro nikdy nejde o třeskutý humor, ale často to cuká s koutky. Ale i pokud se od toho všeho oprostíme, album nabízí slušně zvládnutou podstatu mixu žánrů a sympatickou chuť předávat dobrou náladu. „Můj starej kůň usnul v půlce cesty / můj kůň leží na kolejích / můj starej kůň usnul v půlce cesty / doufám, že jen spí…“
Ne, nedělám si iluze, že tahle kapela bude jednou slavná. Ale nakročeno k tomu, stát se lokálním kultem pro všechny zasvěcené, už má docela dobře.