Po dvacetiletém integrálním členství v Art Zoyd se originální skladatel a multiinstrumentalista Thierry Zaboitzeff koncem 90. let odpojil od bývalé kapely a vyšlápnul si novou cestou solitéra. Před rokem začal vypouštět na svou bandcampovou platformu veškeré sólové nahrávky včetně raritních či koncertních unikátů. Nikoli jen ryzí alba svého jména, ale i soundtracky k divadelním a baletním projektům. Někde nahrál veškeré nástroje sám, jinde využil přehršel instrumentalistů. Nutno poznamenat, že ani jedna záležitost není vůbec plytká, neopakuje se ani v hudebních tématech ani náladách ani v užití nástrojů. Pokaždé překvapuje. Konzumace jeho hudby vyžaduje naprosto bezbariérový přístup. Pokaždé je to jinak a jinak. Vždy se ale drží harmonie, takřka žádné atonální „ultramodernistické“ úlety. V příkladu pro mě nehorázně vynikající Missa Furiosa z roku 2004.
Hudba k baletu salzburgského tanečního spolku choreografky Editty Braunové vyšla u Atonal Records v roce 2000 a je jedinou zcela nově nahranou starší věcí. Zaboitzeff ji po dvaceti letech přetransformoval, z původní hodinové suity hodně ubral, a s přidanými nástroji i dramaticky oddělil dříve provázané kusy do jednotlivých segmentů, sedmnácti ultimátních skladeb ve zcela nových aranžích. A znova svázal. Hlavní roli vede akustický klavír, ten je nejúčinnějším elementem, který coby zásadní činitel nové verze mění charakter celého dřívějšího díla, pak nenápadná komorní symfonická orchestrace (nejen) smyčců, takřka bez syntezátorů. Byť originální baletní score bylo nesporně výborné, Zaboitzeff zjevně věděl, proč se pustit do remaku od nuly. Nebensonnen (remake) je teď výjimečným, komplexním albem. Skladby jsou oproti původní nahrávce přepečlivě uspořádané, jsou průzračnější, díky nástrojové čistotě i dramaticky napínavější, ocitnete se uvnitř děje, a když přijde pauza, zvědavost nutí poslouchat dál, co přinese další příběh. Ten si stvoříte sami.