Ticho a hluk, Youngův Jin a Jang

„Stvořit ticho je stejně těžké jako stvořit hluk,“ řekl mi Alexander Hacke, basák industriální skupiny Einstürzende Neubauten. „Když je svět moc hlasitý, tak na to umění reaguje pravým opakem.“ O pár dní později v pražské Arše zapnul vibrátor, přiložil ho ke strunám – a mně, stojícímu přímo před reprobednou, málem uletěla hlava. Tím spíš jsem si ale jeho slova zapamatoval, a vybaví se mi pokaždé, když slyším některou z dobře namíchaných desek Neila Younga. Třeba Rust Never Sleeps. Nebo Live Rust. Anebo American Stars & Bars. Prostě nahrávky z obou pólů  písničkářovi vyšinuté mysli.

Málokdo disponuje tak vyváženou diskografií jako zarputilý Kanaďan, vyškolený kalifornským Laurel Canyonem, a přesto přezdívaný „kmotr grunge“. Jeho dráha evokuje sinusoidu. Pokud cosi vyššího vede lidské kroky, potom u Younga ten někdo nahoře v podstatě jen otáčí knoflíkem volume tam a zase zpátky. Výsledkem je typ hudby, na který nadávají všichni řidiči. Sotva vás ukolébá, už zase bije do uší a volá: „Budíček!“ Jenže právě TOHLE je muzika. Ne ty dokonale vyladěné mixy, při jejichž poslechu určitě nenabouráte. Komu by měl Neil Young vyhovět? Fuck off! Hudba bolí. Je třeba burcovat, nepřipustit pohodlnou apatii. Probudit opravdové city, zarýt se pod kůži, sáhnout do svědomí. Aby bylo ticho, musí být nejdříve hluk. A naopak.
jin_2VOCODER? VO CO DE?
V roce 1978 se Youngovi narodil druhý syn Ben. Časem se zjistilo, že je postižen mozkovou obrnou – stejně jako Neilův kluk z předchozího manželství! „Na každých sto tisíc dětí v naší zemi připadá sedm takto handicapovaných, a já mám dvě,“ prohlásil tenkrát zaskočený otec. Pak přišel rok 1980 a operaci mozku překvapivě musela podstoupit Neilova manželka. Doktoři jí dávali padesátiprocentní šanci. V takovém rozpoložení tedy písničkář překročil práh „eighties“, které pro něj znamenaly zásadní změnu i co do hudebního vývoje. Svoji dosavadní práci shrnul na trojalbu Decade – a co dál? Roku 1982 rozvázal spolupráci s Reprise Records a podepsal smlouvu se společností Davida Geffena, někdejšího manažera skupiny Crosby, Stills, Nash & Young. Geffen mu slíbil milion dolarů za album a naprostou tvůrčí svobodu. Jenže to nevěděl, čeho všeho je Neil schopen.
Když táta postiženého syna uvažoval o způsobech, jakými se snažil komunikovat se svým dítětem (a světem obecně), došlo mu, že jeho rozpoložení dobře odráží přístroj zvaný vocoder. Tenhle udělátor (jak by řekl otec Adama Bernaua v seriálu Návštěvníci) deformoval zvuk lidského hlasu a převáděl ho v jakousi elektronickou řeč. Posluchači ani kritici však hlubokou myšlenku nepochopili a experimentální album Trans, které Young s pomocí vocoderu a digitálního syntezátoru Synclavier natočil, a priori odsoudili. V éře Kraftwerku byl skladatel akustického hitu Heart Of Gold tím posledním, od koho by se očekávalo, že přijde se synthpopovou nahrávkou. S ultramoderním podkladem se navrch dobře rýmovaly efekty typu distortion, fuzz a overdrive, a tak měli staří fandové z nové desky hlavu v pejru. No jen si to představte: ohulená gibsonka bručí a mručí v rytmu kompjútru a Youngův kníkavý hlásek prohnaný tou kovovou jin_3věcičkou zkomoleně skanduje: „Kontrolujeme všechna data, kontrolujeme semafory, TV, FBI, vlnu veder, zaměstnance, kontrolujeme, co kdo dejchá…“
Kdesi hluboko pod tímto nánosem se nacházely pozůstatky původních zvukových stop, pořízených členy Youngovy nestálé doprovodné party Crazy Horse. Kytarista Poncho Sampedro nazval Trans celkem logicky sračkou a David Geffen si musel vzít prášek na uklidnění. Nedosti na tom, že si mnozí fanoušci dosud nezvykli na střídání folkové a garážově rozjívené polohy písničkářových alb a vystoupení. Teď ještě budou muset vytrpět mistrovu fascinaci sci-fi technologiemi…
Jenže Neil Young měl jiné plány. Po skandálním Transu přišel s čistě countryovou deskou Old Ways. Geffena ale dobrodružná povaha jeho neposlušného klienta nijak zvlášť nedojímala. Nařídil mu, aby rychle natočil něco přijatelnějšího, nebo bude zle. LP Old Ways šlo na dva roky k ledu a Young se místo něj rozhodl pro nahrávku Everybody’s Rockin’ ve stylu rockabilly, s typickým echem a vokály a la padesátá léta. Tentokrát si už Geffen musel vzít prášky dva. A potom Younga zažaloval za „produkování záměrně nekomerční a nereprezentativní hudby“. Neil mu ještě stihl pod nosem vydat další vocoderový úlet Landing On Water a svou krasojízdu u Geffen Records zakončil albem Life, komentujícím aktuální dění na Středním východě. Zde si povšimněme písničky Prisoners Of Rock‘n’Roll, kde se zpívá: „Lidi nám říkají, že hrajeme moc nahlas, ale oni nás nechápou. Kecy vydavatelů zásadně neposloucháme. Chtějí nás jen změnit a rozesrat.“
jin_1
JEDNA FÁZE, DRUHÁ FÁZE…
Nešlo přece o to, dělat bordel. Hrátky s vocoderem nikomu sluch nepoškodí, v nejhorším vám zkroutí ucho do ruličky. Spíš to byla snaha nereagovat na požadavky druhých, nýbrž na své vlastní duševní pochody. Střídání nálad: po období útlumu to pořádně rozbalit, dát si country, když se cítím na kostkovanou košili, a zapojit si elektriku, když potřebuju křičet. Básník s kytarou? Jasně, někdy to ale ze sebe musíte shodit. A to pak vznikají věci jako skladba T-Bone z rozhašeného alba Reac- tor, ve které autor devět minut opakuje jediný verš: „Mám šťouchaný brambory, a nemám k nim kotletu!“ Young coby zajímavý instrumentalista? Jistě. Občas mu ale rupne v bedně a odveze to do hajzlu – tak jako v brutálních pasážích písně Don’t Cry z alba Freedom, před kterými prchají v hrůze i ostřílení trashmetalisté. Smysl toho celého je nasnadě. Diváci by se měli učit, že tvůrce a performer se vyvíjí – a jeho vývoj je nekonečným veřejným happeningem. Takže si Neil střihnul ještě nahrávku s dechovou sekcí, ne nepodobnou soulovým kapelám ze stáje memphiské firmy Stax. This Note’s For You je velká zábava a swingující band tak nějak ladí s rozpustile provokativními texty. „Zapište si za uši! Nezpívám pro Millera a nezpívám pro Budweiser. Nebudu zpívat pro politiky a nezpívám pro rychlý občerstvení.“ Young se začíná profilovat jako politický aktivista, odpůrce establishmentu, rebel s jízlivým a uštěpačným pohledem, který jako by říkal: „Jen pojďte, udělejte mi tu radost, ať mám o kom psát!“ S příchodem devadesátých let si písničkář ujasnil, že jestli má dál spokojeně fungovat, musejí se tichá a hlasitá fáze střídat pokud možno pravidelně. Tak trochu to připomíná maniodepresivní poruchu. Ale možná je to jen poměrně přesný odraz života – přirozený samonabíjecí koloběh. Bez ohledu na hudební trendy, do kterých se ani nesnažil trefit, pokračoval Neil Young ve své misi, a odměnou mu bylo, že se nová generace chytila. Dala mu najevo, že se s ním dokáže identifikovat, i když vyrostl z jiných kořenů. S muzikou to nemělo zase tak moc společného… Spíš s energií, kterou tahle zdánlivá vykopávka uměla ovládat a vysílat lépe než mnoho mladších ikon. Na desce Mirror Ball, natočené začátkem roku 1995 se členy skupiny Pearl Jam v Seattlu, kolébce stylu zvaného grunge, je vlastně jedno, o čem zpívá. Hlavní je ten pocit z hustého riffu v písničce Downtown a z undergroundového klipu, v němž se hvězda s prošedivělými licousy skrývá za tmavými brýlemi a pije z láhve s nápisem SPONSORED BY NOBODY.
Country a folk prýštící jak průzračný pramínek z cédéčka Silver & Gold vystřídal přidušený bigbít Let’s Roll na desce Are You Passionate? „Snad to někdo umí řídit, snad s náma někdo přistane,“ šeptá jedenáctého září 2001 do mobilního telefonu pasažér letu 93 těsně předtím, než se s dalšími cestujícími pokusí přemoci své únosce. Statečným činem sice odvrátí náraz do mrakodrapu, nedokáže však zamezit osudnému pádu letounu do pensylvánských polí. Nikomu se nepovedlo uchopit téma teroristických útoků na Světové obchodní centrum v New Yorku tak jako šestapadesátiletému Neilu Youngovi, jehož tlumené vibrace v Let’s Roll (česky „jdeme na to“) vypovídají leccos o spojených nádobách ticha a hluku, klidu a napětí… dobra a zla, které „když jde po tobě, prostě musíš zastavit“.

MALÍŘKA (THE PAINTER)
Malířka stála
před svým dílem,
dívala se všude kolem,
malovala, co viděla,
brala barvy ze vzduchu.
Zelená k zelené,
červená k červené,
žlutá k žluté
v denním světle,
černá k černé,
když se blíží večer,
modrá k modré
za noci.
Už je toho tolik
za mnou
a ještě tolik
přede mnou…
Když jdeš za každým snem,
můžeš se ztratit.
Když jdeš za každým snem,
můžeš
ztratit
směr.
Dělala, co musela,
dělala svou práci,
dělala práci za tolik jiných,
ale nakonec
pod tou tíhou klesla,
i když se zase vzchopila.
Mí přátelé jsou se mnou
navždy,
zanecháváme zvukovou stopu.
Někteří jsou se mnou tady
a teď,
některé by bylo marné
hledat.
Už je toho tolik
za mnou.
Chybíš mi.
Když jdeš za každým snem,
můžeš se ztratit.
Když jdeš za každým snem,
můžeš
ztratit
směr.

Přidat komentář