Tindersticks, Divadlo Archa, 10. března 2016, Praha

Šest let čekání natěšeného publika bylo řádně odměněno. Tindersticks nadchli svou zasněně hloubavou alternativou zaplněné pražské divadlo Archa. Ze zakládající sestavy zbyl Stuart A. Staples, kytarista Neil Fraser a bývalý pražský usedlík, klávesák David Boulter. K jádru se přidal bubeník Earl Harvin a basák Dan McKinna. S sebou si letos Tindersticks přivezli více než vhodně zvolenou předskokanku Katrin Hahner alias Miss Kenichi. I devětatřicetiletá berlínská písničkářka a kytaristka se totiž vyžívá v táhlých kusech. V Arše předvedli spolu s Harvinem set tvořený písněmi z alba The Trails. Neokázalý nástup Tindersticks za reprodukované verze úvodní písně Follow Me z letošní desky Waiting Room, předznamenal, že páteří programu hvězd večera budou nové skladby. Jak se zdálo, zdejší příznivce si kapela velmi dobře vychovala – na novinky se reagovalo se spontánním nadšením, jako kdyby byly na repertoáru již řadu let.
Pracovalo se na výbornou s gradací jak hudební, tak emoční. Kapela dokázala, že ačkoliv jejím nahrávkám jistá orchestrální velkolepost svědčí, obejde se bez ní více než snadno, a její písně velmi dobře fungují i s využitím méně okázalých prostředků. Were We Once Lovers? střídaly starší kousky Sleepy Song či cover Johnny Guitar od americké jazzové zpěvačky Peggy Lee, opět blok novinek ve stejném pořadí jako na desce s až katarzickým vrcholem We Are Dreamers.
Staplesův caveovsko-cohenovský nonšalantní a zároveň křehký projev se dobře projevil především v kouscích zpívaných na deskách ženami. Jedním z vrcholů večera tak byla Hey Lucinda, na albu v podání bohužel již zesnulé Lhasy de Sely, jejíž part si převzal Staples, aniž by mu jakkoliv ubral na kráse.
Asi málokomu nenaskakovala husí kůže, na průpovídky se nehrálo, vystačilo se s prostým poděkováním a třemi přídavky Sometimes It Hurts, The Other Side of the World a Factory Girls. I přes zšeřelou, téměř posvátnou atmosféru, předvedli Tindersticks svou „Čekárnu“ v nejlepším možném světle.
A kdo si domů donesl limitované vydání The Waiting Room, mohl se do světa Tindersticks ponořit i audiovizuálně, díky spolupráci s francouzským festivalem krátkých filmů v Clermont- -Ferrand. Výsledkem jsou více než atypické videoklipy, spíše výtvarná díla, dokonale vystihující baladičnost britských gentlemanů.

Šest let čekání natěšeného publika bylo řádn . . .

Tento článek je dostupný předplatitelům UNI magazínu

Přidat komentář