V novinách by k tomu přišili jistě pěkně dramatický titulek: Legenda je zpátky! Já se spokojím s faktickým konstatováním: BLACK FLAG vydali po osmadvaceti letech novou desku. Jmenuje se What the… a vyšla na labelu SST. Vešlo se na ni dvaadvacet válů, jak by řekli na Moravě. V čem je nová, v čem navazuje?
Black Flag sice vznikli v šestasedmdesátém, ale za pořádný poslech stojí až po nástupu Henryho Rollinse o pět let později. Damaged platí dodnes za důležitý milník amerického hard coru. Jeho zvuku, jeho zničujícího nasazení, jeho ideového backgroundu. Do pětaosmdesátého přibylo pět dalších alb. Vzteklý Rollinsův vokál skvěle seděl s Ginnovou neuroticky roztěkanou, nevyzpytatelnou kytarou. V obou případech šlo o seismografy svého druhu. Ti dva se doplňovali umělecky, ale nesnášeli lidsky. Není divu, že resuscitovaní Back Flag jsou bez Rollinse. Zato s Ginnem, který je založil. Zpěvu se chopil ten nejhorší ze zpěváků, kteří kapelou prošli: Ron Reyes. Vklínil se na rok (1979/1980) mezi Morrise a Cadenu, po němž následoval Rollins. Měkký, nevýrazný vokál mu sice vysloužil pěknou přezdívku „Chavo Pederast“, ale kapele nepřidal. Ubírá jí i aktuálně. Na What the… není skoro slyšet. Co ale je slyšet, je Greg Ginn. Vlastně je slyšet jako jediný.
Ta deska je podivně špatná. Od začátku do konce. Od přihlouplého obalu, který si namísto osvědčeného Pettibona střihl tentokrát Reyes, po Ginnovu nes(t)oudnou kytarovou exhibici podtrženou špatným zvukem. Pokud duo Roesslerová + Stevenson kryli dřív přestřelkám Rollinse s Ginnem záda, pak aktuální dvojka Nixon/Moore mohla na desce klidně absentovat. Ginna basa a bicí moc nezajímají. Rytmiku si dělá sám. Některé motivy jsou sice funkční, posluchače načas chytnou, připomenou mu staré dobré časy, ale po pěti sedmi kouscích v kuse má dost. Jedno jako druhé, druhé jako třetí, jednadvacáté jako dvaadvacáté atd. atp. Nudné variace. Variace nudy. I neklid se dá zřejmě stereotypizovat. I neurózu lze ochočit. Letos v květnu pak vyrazili Black Flag na tour k nové desce. Kromě Ginna oproti loňsku úplně v novém (Vallely – zpěv, Smith – basa, Pertzborn – bicí).
Black Flag 2013/2014 jsou nakonec stejně nepřípadnou kapelou jako Dead Kennedys bez Biafry. Ovšem nikoli jako Biafra bez Dead Kennedys. Nebo Rollins bez Black Flag. Ačkoli Rollins už pověsil svůj band dávno na hřebík a dává přednost mluvenému slovu plus filmu. Vůbec celá ta vlna zmrtvýchvstalých punkových a hard core kapel z přelomu sedmdesátých a osmdesátých let, co se valí od konce devadesátých let světem, je dost mimo. Až příliš jasně tu jde o merkantilní tah. O sázku na značku, která si nadšeně lhala do kapsy, že nikdy žádnou značkou být nechce. U staré Anglie není po zkušenosti s Rottenem & spol. divu, ale proč Amerika, kde jel hard core vždycky v linii do it yourself? To už je underground vážně všude groundem? To už nestojí žádná idea za poctivou praxi? What the fuck? Pravidlo ale potvrzují především výjimky, jako Minor Threat nebo Crass. MacKaye nebo Ignorant. Pokud jít po dávných stopách, pak právě tudy.
Foto archiv
