TOC –30. 11. HooDoo

Trio Toc z francouzského města Lille je součástí souručenství Muzzix, jehož členskou základnu tvoří převážně bývalí studenti jazzového oddělení tamější konzervatoře, což ovšem neznamená, že jde o nějakou akademickou půdu, ale je to naopak prostor pro nejrůznější výboje. Kytarista Ivann Cruz sice vystudoval klasickou kytaru, ale jeho současnou doménou jsou spíše elektrické experimenty a vystupoval mimo jiné s takovými věhlasnými kytaristy jako je Marc Ducret či Jean Marc Montera. Pianista Jérémie Ternoy má jako jednu z mnoha aktivit především vlastní až romanticky znějící jazzové trio, kde mu sekundují kontrabasista Nicolas Mahieux a bubeník Charles Duytschaever, ale právě v Toc to rozbaluje ve zcela psychedelickém duchu na Fender Rhodes. Bubeník Peter Orins je v současnosti světově asi nejproslulejší díky svému působení v kvartetu Kaze s japonskými muzikanty – pianistkou Satoko Fujii a trumpetistou Natsukim Tamurou a francouzským trumpetistou Christianem Pruvostem – a mimo jiné skládá i hudbu pro krátké animované filmy. Tihle tři se dali dohromady v roce 2008 a záhy nahráli koncertně album Le Gorille a jejich společná produkce byla označena přídomky jako free hypnotic pop punk, post-rock a jazz-core a výrazy „zneklidňující, orgiastické a komunikativní“. Jejich druhé CD z roku 2012 dostalo název You Can Dance (If You Want). Tancovat je na něj možno, ale doporučuji se cvičit v tomto případě v tanci svatého Víta, nikoliv v charlestonu, bumpu, pogu či valčíku. Je to vskutku veletok hudebních abstraktních obrazů s hodně rozmázlými navzájem se do sebe propíjejícími odstíny a nejasnými konturami. Následující rozhovor s Peterem Orinsem vznikl těsně před uzávěrkou tohoto čísla prostřednictvím e-mailu, ale snad je na něm znát, že jsme se letos měli možnost potkat už dvakrát osobně, podruhé dokonce u příležitosti jeho českého turné s bratrem Stefanem a kontrabasistou Christophem Hachem, kdy vystoupili například v pražské Redutě nebo v brněnské Staré pekárně v programu Stot, což je parafráze skandinávského pojetí jazzu. V rámci Alternativy však vstoupíme do trochu jiné řeky.
TOC
Co je tvoje první hudební vzpomínka z dětství?
No, možná to není moje úplně první hudební vzpomínka, ale silně si pamatuji, jak jsem sledoval v televizi černobílý jazzový koncert, když mi bylo tak sedm, osm. A ten saxofonista (nepamatuju si, kdo to byl) ve mně probudil pocit, že chci hrát tuhle hudbu. Tak jsem se začal učit… na trubku. Prostě jsem chtěl hrát jazz.

A co jsi poslouchal jako teenager?
Nikdy mě nebavilo poslouchat totéž jako moji vrstevníci, takže jsem poslouchal Tima Berneho, Billa Frisella, Johna Zorna. Tudíž mám asi určité výpadky v hudebním vzdělání.

A jaké bylo hudební zázemí v tvé rodině?
Měl jsem starší sourozence, s nimiž jsem sdílel nahrávky podle jejich tehdejšího vkusu, což byla nová vlna, disco a punk, ale moji rodiče měli rádi Beatles a jazz a to se mi taky líbilo. I když je můj bratr o něco starší, naše cesty ohledně hudebního vkusu se vždycky scházely ve stejné době. Začal jsem s ním hrát, když mi bylo dvanáct, a vlastně jsme chodili ve stejnou dobu na stejnou konzervatoř. Když mně bylo patnáct, dali jsme dohromady kapelu Impression (ve stylu specifické rockjazzové fúze – pozn. aut.) a o pět let později jsem se stal členem jeho tria. To už je před sedmnácti lety! Takže rodina byla důležitá, ale škola taky. Muzzix se neustále proměňuje a hledá nové směry, ale ty staré konexe a vztahy tam fungují. Je to jako rodina, nedokážu si představit hraní bez těch lidských vztahů.

Takže hraješ neustále spoustu různých stylů. Máš nějaké preference?
Na to nedokážu odpovědět. Líbí se mi hrát ledacos, ale znám své limity. Není pro mě důležitý druh hudby, ale způsob, jak jsem schopen to zahrát. Ovšem víc a víc hraju improvizovanou hudbu a pak je pro mne občas obtížné opravdu skládat, protože se pro mne improvizace stává tak důležitá, že ji nechci interferovat s komponováním. Ale ke komponované hudbě se vždy rád vracím, hlavně, když hraju s jinými lidmi, kteří to složili. Hrát různé druhy hudby ti přináší možnost jiného přístupu k hraní, a to tě hrozně obohacuje. Například rock’n’roll jsem začal hrát docela pozdě, ale když jsem začal vystupovat s opravdu rockovou kapelou hodně nahlas, okamžitě jsem pochopil, že prvotním účelem v této hudbě je umožnit lidem tancovat. A to mi umožnilo další způsob nazírání na hudbu a na můj způsob hraní, i když si tedy myslím, že nejsem zrovna taneční bubeník!

V kolika kapelách teď vlastně hraješ?
To se dá těžko říct! Existují určité zásadní projekty, některé jenom pro určité příležitosti. Bude to tak patnáct až dvacet různých věcí, které průběžně fungují, od mých sólových vystoupení po hraní v big bandu s dalšími třiceti muzikanty. Ale takhle se má budovat hudba. Pochopitelně je to také otázka ekonomiky, se dvěma projekty se v rámci téhle muziky neuživíš. A taky potřebuješ svou hudbu neustále vyvíjet a k tomu je setkávání s dalšími hudebníky velice důležité, abys získával nové zkušenosti a rozvíjel svůj hudební jazyk.

Konkrétně Toc bych já nazval psychorockem a hodně mi to připomíná japonskou formaci Acid Mothers Temple. Co si o tom myslíš?
Jo, to docela sedí, i když se necítím úplně spojen s AMT, ale spíš s jejich vlivy jako je krautrock a progrock ze sedmdesátých let. Když jsme tuhle kapelu zakládali, vůbec jsme neměli jasnou myšlenku, o čem to bude. Ale pochopitelně základní instrumentace ti dodá silnou barvu hudby a naše chuť hrát nahlas nás orientovala do tohoto velmi „progresivního“ a organického nastavení! Máme různé vlivy, od canterburské školy přes Sonic Youth až po postrockové Tortoise či Godspeed You Black Emperor. Každý máme spoustu libůstek a nechceme kategorizovat styl Toc. To je na novinářích nebo na publiku. Ale chceme fakt zpochybňovat tyhle věci, takže vždycky vyzýváme lidi, aby si s námi dali nějaké coververze od Supremes, Madonny nebo Britney Spears…

Takže jak moc jsou Toc čistá improvizace nebo kompozice?
Opravdoví Toc jsou jenom improvizace. Ale pak se bavíme těmi covery, které děláme pro legraci, jinak se nepřipravujeme na hraní. Naše druhé album vznikalo dva dny ve studiu na bázi improvizací, které jsme potom sestřihávali a případně dohrávali další party včetně toho, že jsme některé části pustili obráceně.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *