Tolstoys: Už se nestydím říkat, že jsem zpěvačka

Slovenští Tolstoys jsou zajímavý fenomén. Vydávají u nezávislých Slnko Records, ale jejich hudba nemá daleko k popu.  Zároveň však k tvorbě přistupují bez zbytečných konvencí a svobodněji než mnozí jejich kolegové, kteří se přihlašováním k alternativnímu umění ohánějí v každé druhé větě. Ačkoli jsou stále velmi mladí, cílevědomě si jdou za svým a dokázali už hodně z toho, o čem jiní jen sní. Termíny jako „kreativita“ či „radost ze spolupráce“ jsou pak v jejich slovníku velmi časté, a vlastně vůbec není divu, že se jejich čtyřiadvacetiletá zpěvačka Ela Tolstová objevila už v roce 2018 v prestižním žebříčku magazínu Forbes „30 pod 30“, upozorňujícím na nejvýraznější mladé slovenské osobnosti.

Druhé album Tolstoys Mirror Me vyšlo v symbolickém datu 22. 2. a aktuálně ho kapela představuje na turné zahrnujícím vedle Čech a Slovenska i několik vystoupení v Německu. Zdá se, že je tento další promyšlený krok opět posune na jejich cestě o hezký kousek vpřed.

Nechali jste se slyšet, že tématem vašeho nového alba je hledání identity. Proč jste měli potřebu ji hledat? Kde se vám ztratila?
Došlo k tomu zcela přirozeně. Když jsem začala psát své první písničky, které se pak staly základem debutového alba Botanica, bylo mi šestnáct let. A i ostatní členové kapely byli velmi mladí, studující na středních a vysokých školách. Teprve potom jsme začali dospívat a začaly nás potkávat první velké zlomy a obvyklé události – první partnerské rozchody, odstěhování od rodičů, první přesuny do velkého města… Tedy věci, které jsou asi pro mladé lidi úplně běžné a formující. Přirozeně jsme se tedy při těchto zlomových momentech začali zabývat víc tím, jací jsme jako lidé. Hledali jsme se i jako kapela – původně jsem byla většinový autor hudby Tolstoys, a protože psaní písní je intimní proces, na začátku jsem se velmi styděla do toho svého kreativního světa někoho pustit. Druhé album už jsme ale začali dělat kolektivně jako kapela a poprvé jsme se také rozhodli svěřit nás producentovi a jeho pohledu zvenčí. Většinu písní jsme tak tentokrát napsali v tvůrčím triu – já, můj partner, baskytarista Michal a Andy, náš producent. A to zcela změnilo identitu naší hudby.

V čem jste se proměnili nejvíce?
Michal začal používat bezpražcovou baskytaru. Její zvuk je hodně jedinečný, a stal se tak velmi výraznou součástí našich skladeb. Souvisí to asi i s tím, že jsme se během psaní druhého alba na nějakou dobu jako partneři rozešli – i když kapela se kvůli tomu nerozpadla. Michal si naopak uvědomil, že Tolstoys jsou opravdu i jeho projekt, a začal do kapely vkládat větší množství energie a nových nápadů. Právě proto se stal také frontmanem, zcela rovnocenným se mnou. Společně skládáme hudbu, kapelu spolu kreativně i manažersky vedeme, a jsme spolu znovu i ve vztahu.

Projevilo se to i v samotných písních?
Určitě. Píseň Chýbanie je bezprostřední autentickou reakcí na náš rozchod a například závěrečná Gentle je o hledání mé ženské síly. Klip k ní jsme připravovali čtyři měsíce, musela jsem hodně trénovat, protože v něm tančím sólo, ačkoli jsem nikdy předtím moc netančila. Tam to objevování a hledání sebe sama asi bylo nejvýraznější… Navíc album vznikalo bez předem daného konceptu, jako skládanka jednotlivých písní, které vznikaly samostatně, včetně toho, že jsme se rozhodli mít ke každé klip, ale na konci jsme si uvědomili, že se nám tam ta spojovací linie sama objevila. To, že jsme všichni zrcadly, která odrážejí nás samotné – pokud se nám podaří sebereflexe a pohled na nás zvenčí – se pak promítlo i do názvu alba.

Padla už zmínka o tom, že album spoluprodukoval německý producent Drew Deal a o mastering se zas postaral zkušený inženýr Zino Mikorey. Jak jste je objevili?
Nejprve tu byl nápad, že bychom chtěli spolupracovat s producentem, který by spolu s námi celé album hudebně nasměroval. Slovenská scéna je malá, takže ačkoli je na ní mnoho šikovných lidí, se kterými bychom si uměli spolupráci představit, chtěli jsme se vyhnout podobnosti s jejich vlastní autorskou tvorbou. Oslovili jsme tak několik zahraničních tvůrců, a když jsem pak byla jako delegátka na showcase festivalu ve Vídni, tak jsem se tam setkala s kapelou Darjeeling, se kterou nyní jedeme turné, a ti mi doporučili právě Andyho aka Drew Deala. My jsme ale v té době jednali s jinými, takže jsme si jeho tvorbu poslechli až později. Ihned nás zaujala, a dohodli jsme se, že se za ním vypravím do Berlína a zkusíme něco spolu. A hned za první den se nám podařilo vytvořit skladbu Satisfied, která je nakonec i na albu. První melodie se mu prý zdála ve snu, což mi přišlo až jako z nějakého filmu, a uvědomila jsem si, že to není úplně běžné, že v tom je něco magického a že to bude skvěle fungovat. Andy pak přijel na Slovensko a s celou kapelou jsme se načas odstěhovali do malé dřevěné chaty ve Vyšnej Boci, kde jsme skládali písničky a později jsme si tam postavili i dočasné studio, kde jsme nakonec celé album nahráli. Andy se velmi rychle stal jedním z mých i Michalových nejbližších přátel, a i díky tomu se mezi námi vytvořilo určité kreativní pouto. Nejen v tvorbě jsme velmi otevření, vždy upřímní a ochotní otevřeně mluvit o čemkoli. Už teď tak víme, že naše spolupráce bude pokračovat. Další deska už je v procesu vzniku.

Slovenští Tolstoys jsou zajímavý fenomén. Vyd . . .

Tento článek je dostupný předplatitelům UNI magazínu

Přidat komentář