Tom Barman: Vadí mi, když diváci sedí

V Čechách v čele asi nejslavnější belgické kapely DeuS vystoupil několikrát, hudebník a režisér Tom Barman ale tentokrát poprvé přiváží svůj jazzový projekt TaxiWars.

 

 

Kvartet, ve kterém se Barman oprostil od kytary, sklízí nemalé úspěchy na festivalech i u recenzentů. 5. listopadu představí v pražském Futuru třetí studiovku Artificial Horizon s doprovodem svých spoluhráčů – saxofonisty Robina Verheyena, basisty Nicolase Thyse a bubeníka Antoinna Pierra.

 

 

Co mohou posluchači očekávat od novinky Artificial Horizon? Deník Guardian ho popsal v recenzi jako inteligentní, skvělé a neokázalé.

Tak k tomu už nemám co dodat (smích). Myslím, že je přístupnější pro ty, co mají vůči jazzu výhrady. Je tam více Robinova piana a myslím, že také více písní v konvenčním slova smyslu. I proto se domnívám, že je to otevřenější deska. To bývá s třetím albem přirozený vývoj, vždyť my hudebníci často mluvíme o těžkostech s prvními počiny. Je přirozené, že se struktura vyvine v sofistikovanější, na Artificial Horizon je více prostoru pro groove, bláznivost, což doufám, uvidíte i naživo během koncertu.

Zdá se, že vy těžkosti s vytvářením materiálu nemáte, jedná se o vaše třetí album s TaxiWars během pěti let…

Vzhledem k dalším projektům musíme práci vtěsnat do rozvrhu, což ale vede k mnohem vyšší koncentraci. Se členy DeuS bydlíme ve stejném městě, tak tvoříme, kdykoliv se to hodí, ale s TaxiWars musíme vše naplánovat. Navíc i styl práce je odlišný, Robin přijde s kompozicí, kluci všechno přehrají, já poté nakráčím do studia, začnu tomu dávat strukturu a přetvářet v písně. Každý má velmi dobře definovanou roli, což proces urychluje. A pro mě je to změna od DeuS, kde se pracuje s více stopami, nápady, lidé pořád přicházejí s novými myšlenkami, což je skvělé, nicméně časově náročné. S TaxiWars je to menší mašina, pokud to tak mohu popsat. Rozhodně flexibilnější. Oba projekty jsou sice rozdílné, ale svým způsobem se doplňují. Když jsem příliš ponořen do DeuS, je skvělé nahrát album s TaxiWars během dvou tří měsíců.

Robotika, umělá inteligence, online svět, tomu se teď v médiích nevyhneme, odkazuje k tomu i název Artificial Horizon?

Je to termín z letectví – nástroj ukazující pilotovi, jestli letadlo letí rovně či ne, když není dobrá viditelnost a horizont v nedohlednu. Použil jsem jej jako metaforu k vnitřním proměnám ve svém životě, v nazírání na něj i stárnutí. Věci se dějí a váš horizont se mění a někdy je dokonce neviditelný, což je děsivé.

Dal jste dohromady jazzové kompilace pro vydavatelství Impulse a Blue Note, většinou jste ale spíše sahal do staršího repertoáru, je o vás známo, že jste fanouškem Dona Cherryho a Charlese Minguse. Sledujete i současný jazz, oslovuje vás?

Impulse zase začal fungovat, ale předtím měl v rejstříku právě jen starší věci. Faktem je, že jsem jednoduše vybíral, co se mi líbí, to, o čem jsem si myslel, že by bylo hezké představit lidem. Takže je to spíše náhoda. Na Blue Note jsem zařadil Jasona Morana, což je mladý hudebník a opět, zkrátka jsem vybral, co mi bylo blízké, občas se mi povedlo vylovit něco, co neznali ani moji přátelé z jazzových kruhů. Navíc ty starší věci mám i ve své sbírce desek, poslouchám je téměř denně. Přeci jen má muzika složitější roli, za staré kousky je označováno něco se čtyřiceti-, padesátiletou historií, zatímco v malířství tak označujeme kousky spíše 400 až 500 let staré (smích). I pop a rock jsou vlastně mladým uměním, pro mě ty věci nezestárly. Když slyším hudbu pulzující životem, neřeknu si, šmarjá, je to padesát let staré…

Kdesi jste zmínil jistou nechuť k elitářství jazzových klubů a posluchačů, stále u vás přetrvává?

Ne, hrajeme v jazzových i rockových klubech a to jediné, co mi vadí, je, když diváci sedí. Po pětadvaceti letech v rock’n’rollu, kdy lidé mohou tančit, dojít si pro pivo, vidět najednou sedící obecenstvo u tak energické hudby, jakou je myslím TaxiWars, to mě teda moc nebaví. Ta muzika k tomu nepasuje a vy se musíte také mnohem více snažit. Oceňuji, že jsou jazzoví fanoušci velmi pozornými posluchači.

Jak jste přišel ke svým spoluhráčům a jménu kapely? Na první dobrou si asi pod takovým názvem jazz nikdo nepředstaví.

Nikoho jsem si sám nevybral. Mluvil jsem o jazzovém projektu už před deseti lety s kamarádem, který byl managerem několika jazzových hudebníků a o pět let později mě seznámil s Robinem. Idea TaxiWars vznikla někdy právě po té kompilaci pro Blue Note, a jak jsem o tom mluvil, dostal se ke mně Robin. On a právě kamarád Rob mi pak dohodili Nicolase a ten doporučil Antoinna. Sestava od té doby zůstává stejná, protože si rozumíme, je to vyvážené, skvělá chemie a také výborný věkový rozdíl – od 26 let, přes 36, 46 až 53. Dobrá směs věků a energie.

Co se názvu týče, měl jsem několik různých jmen v Ipadu, jak to tak pisálci mívají. Různé nápady, co si zapisujeme v letadle nebo třeba v taxíku (smích). Poprvé jsem to slyšel někdy před dvaceti lety v Amsterdamu, kde se taxikáři opravdu zabíjeli, do toho mafie a nelegální taxikáři. A když jsem o patnáct let později ten název představil s vydáním první desky, zrovna začínala probíhat opravdu globální taxi válka kvůli Uberu. Takže to byla poměrně šťastná náhoda. Ten název má v sobě pohyb, trochu tajemství, protože ne vždy vás taxikář zaveze tam, kam byste chtěl, nebo jedete místy, která neznáte, a to se mi líbí. A kombinace se slovem válka… Možná to odráží právě boj mezi žánry, rockem a jazzem, ta srážka, kterou zažíváme v kapele. Líbila se mi razance toho označení, bylo navíc nejazzové, nechtěli jsme mít Robin Verheyen & Tom Barman Quartet nebo něco podobného. Zní to to rockově, což je skvělé.

 

Propojování jazzu a rocku či dalších žánrů dnes není neobvyklé, i když Bowie vzbudil se svým albem před několika lety poměrně vzrušené debaty…

To, co udělal Bowie s Blackstar, je fantastické. Já jsem měl poměrně dost jasnou, až vizualizovanou představu tří hudebníků nebo hudebnic. Prostě tří lidí pocházejících z jazzového zázemí, co studovali svůj nástroj, improvizují, mají velké znalosti o hudbě, v propojení se mnou, který z jazzu nevychází. Představoval jsem si, že budu něco jako narušitel, obrazoborec, kdo nemá k té hudbě takový respekt, ale vše v dobrém slova smyslu.

Jak moc tedy improvizujete?

Struktura je přinejmenším na tomto albu danější, ale v sólech je povoleno vše a na desce se vždy snažíme mít dvě tři písně, které jsou naprosto odlišné naživo od toho, co je na nahrávce. Což je třeba jedna z mých nejoblíbenějších skladeb, Infinity Cove, která se někdy vyšplhá na osm devět minut, je v ní hodně improvizace, miluju ji. Také vokálně. To je to, co mě baví a trochu tu svobodu postrádám v DeuS. Sóla jsou úžasná, moji spoluhráči skvělí. Pro mě je to také jednodušší v tom, že sebou nemám kytaru, jsem uvolněnější a mohu se volně pohybovat i fyzicky.

 

Co vaše filmová kariéra režiséra? Po úspěchu snímku Any Way the Wind Blows byl dlouho ohlášen vznik filmu The Alcoholics

Název se změnil, bude to Drop Shot, dokončuji scénář. Nechci o tom moc mluvit, protože psaní zabralo spoustu času a co kdyby se to nedotáhlo… Jen co to dopíšu, začneme shánět finance.

Příští rok s DeuS slavíte třicet let, hodláte to nějak speciálně oslavit?

Nic neplánujeme, protože jsme teď uprostřed jiného výročí, dvacet let od vydání alba Ideal Crash. Připravujeme novou desku, už se scházíme ve studiu, dáváme dohromady nápady, takže už žádné další oslavy alespoň do padesátiletého výročí! Už je čas na novou hudbu a také turné, až bude deska hotová, jen to ještě tak rok zabere. Tak si zatím přehazuji nápady mezi TaxiWars a DeuS.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *