V roce 2012 nahrál bubeník Tom Rainey ve spolupráci se svou životní i hudební partnerkou, saxofonistkou Ingrid Laubrock a kytaristkou Mary Halvorson studiové album Camino Cielo Echo, které je do značné míry ovlivněno jeho vzpomínkami na přímořskou krajinu dětství. Už tehdy ovšem nebyl v tomto triu nějakým hegemonem, ale dal svým spoluhráčkám naprosto rovnocenný prostor pro vyjádření. Nyní se objevilo jejich živé album z newyorského The Cornelia Street Café Hotel Grief, které je vlastně díky společnému autorství všech kompozic ještě ucelenější a přitom ještě svobodnější. Má opět nostalgickou lehkost a zejména v titulní skladbě jakoby vypráví drobné příběhy odehrávající se za zdmi magického prostoru. Celý opus má určitou vnitřní dramaturgii a gradaci od nastiňovací Last Overture, přes narativní titul a rozvrkotanější Briefly Lompoc a už díky délce téměř devatenácti minut nejvrstevnatější a na motivy nejbohatší Proud Achievement in Botany až po závěrečnou „písničku“ beze slov Mr. K. C. (for Keith Copeland), která se rozplyne do ztracena. Je to hypersensitivní dílo bez prvoplánového sentimentu, kde každý nástroj vytváří vlastní struktury. Rainey umí na svou soupravu šelestit i utíkat, Laubrock svým nástrojem hladí i úpí a Halvorson přechází z vybrnkávání do zvukových ploch či kluzů. Najdeme tu snivě konejšivé momenty i naléhavost a patřičnou roztěkanost.
Další trio, jehož je Tom Rainey nedílnou součástí, je Open Loose vedené basistou Markem Heliasem, kde je třetím do kolegia saxofonista Tony Malaby, jenž v novém tisíciletí vystřídal po prvním albu Elleryho Eskelina. Helias je na sedmém CD Open Loose s názvem The Signal Maker autorem většiny kousků, ale rozhodně se se svým nástrojem nedere dopředu, ale naopak vytváří jakýsi pevný základ, okolo něhož se otáčejí saxofonové šroubovice a bicí tu mají možnost nejrůznějších figur a rozmachů. Helias jednoznačně dokazuje svůj cit pro melodičnost a klenutou stavbu plnou různých výčnělků nebo snad bychom mohli jeho kompozice přirovnat k různorodým květenstvím v různých fázích rozpuku či uvadání. Přesto jsou do jisté míry nejrozmanitější a logicky také nejrozvolněnější tři skladby, pod nimiž jsou podepsáni všichni. Mezi nimi vyniká zejména skutečně mistrně členitá End Point a hezkou třešinkou je v tomto ohledu závěrečná taškařice Initialize. Duo Secret Keeper tvoří vedle Mary Halvorson basista Stephan Crump, který si ostruhy získal především hraním v triu Vijaye Iyera. Jejich druhý počin Emerge otvírá skladba Irvinga Berlina What’ll I Do, která je ideální overturkou. O zbylých osm se oba protagonisté coby autoři podělili rovným dílem. Na první poslech z toho dýchá vyklidněná pohoda, ale při bližším zkoumání tu lze nalézt řadu nervních pasáží i určitých poťouchlostí, které všemu dávají patřičnou kořeněnost. Rozjímavost je občas prošpikována šťouchanci nebo odskoky stranou. Celkem signifikantní pro celé dílo je třeba skladba pojmenovaná Disproportionate Endings, což ovšem neznamená, že by šlo o nějaké tápání. Třetí opus kvintetu Anti-House vedeného saxofonistkou a zde výhradní skladatelkou Ingrid Laubrock s názvem Roulette of the Cradle sice začíná hříčkou-žertem s trefným názvem That’s All She Wrote, kde se toho dohromady moc neděje, ale pak už nastává tobogán hudebních nápadů. Laubrock je schopna své kompozice neuvěřitelně nabít všemožnými motivy a postupy, aniž by je přehltila. I když se tu leckdy věci dějí paralelně, máte možnost se orientovat. Každý nástroj tu má svůj přesný part, který mu dává prostor v daný okamžik. Nikdo nehraje čistě sólo nebo doprovod, ale krásně se to proplétá mezi sebou. To vyniká zejména v titulní skladbě a From Farm Girl to Fabulous, Vol. II, která navazuje na největší perlu z předchozího alba Strong Place. Jsou to mozaiky utvořené z různých matérií a přesto nesmírně kompaktní a komplexní. Mary Halvorson tu opět předvádí celou svou škálu od drobných akordů po téměř metalové laufy, pianistka Kris Davis je něžná i úderná, basista John Hébert vzdušný i zemitý a Tom Rainey zase kouzlí s nejrůznějšími bubenickými ekvilibristikami, v nichž ovšem není ani špetka nabubřelé okázalosti. Ingrid sama pak už vše dokresluje tu naléhavěji, tu rozverněji. Z celého díla se poněkud vymyká dvojskladba Silence… (for Monika)…and Light (for Izumi), která je mnohem centričtější a především lyričtější než zbytek, což umocňuje i klarinet hostujícího Oscara Noriegy. Skutečně mnohotvárná záležitost, kde si můžete opravdu vychutnat každičký detail.
Intakt, 2015, 60:09
Intakt, 2015, 60:53
Intakt, 2015, 49:52
Intakt, 2015, 50:29
