Stejně jako Dylan má svoji „dylanologii“, má svoji „vědu“ i Tom Waits. Zde se budu věnovat selektivnímu výběru a subjektivnímu hodnocení, až na jedinou výjimku, zahraničních počinů na poli více či méně odborných pokusů o rozbor a interpretaci umělcova života a díla. Záměrně pomíjím do češtiny přeložené a zde vydané práce Jaye S. Jacobse 
Tom Waits, divoká léta (Volvox Globator, 2004) a Barneyho Hoskynse Život Toma Watse (Volvox Globator, 2011).
Začnu s raritním 81minutovým DVD s názvem Tom Waits Under Review, 1983–2006 – An Independent Critical Analysis, které vyšlo na kouzelně pojmenovaném labelu Sexy Intellectual Production v roce 2007. Jde o dokumentární, z řady pramenů umně zkompilovaný filmový program, který, jak je na obalu výslovně zmíněno, nebyl autorizován ani Waitsem, ani jeho managementem a ani jeho labely, na kterých byl tehdy zasmlouvován. Přitom se na projektu podíleli muzikologické a publicistické osobnosti první ligy. Zde je výčet. Své názory, komentáře a do socio-uměleckého kontextu zasazené hodnocení Waitsovy tvorby zde velmi zábavným, neotřelým a zasvěceným způsobem nabízejí lidé jako jeho bývalý producent Bones Howes, oficiální životopisec Patrick Humphries, ex-editor časopisu Rolling Stone Anthony Curtis, špičkový kritik z newyorského týdeníku Village Voice Robert Christgau, zmíněný autor Barney Hoskyns (Mojo, NME), Nigel Williamson (Uncut) nebo Andrew Muller (Time Out). Jimi pojednána jsou všechna Waitsova alba z dotyčného období. Kromě toho je však film nabit skutečnými raritami. Jsou zde záznamy vzácných interview a další vizuály, včetně nepublikovaných fotografií. Stejně jako filmové záběry a komentáře o všech nejvlivnějších interpretech, které Waitse ve filmem ohraničeném období inspirovali. A nechybí ani videoklipy Waitsovské klasiky In The Neighborhood, Innocent When You Dream, Earth Dies Screaming, Alice či „častuška“ Hoist That Rag. A řada dalších. Navíc jsou zde bonusy – elektronický kvíz pro uživatele s názvem The Interactive Tom Waits Challenge nebo detailní bio-bibliografický přehled o všech zúčastněných expertech, kteří se na projektu podíleli. Zájemcům připomínám, že na YouTube je dostupný předcházející díl tohoto rockumentu s názvem Tom Waits Under Review, 1971–1982, Parts 1–5. Pokračování je však zřejmě dostupné pouze na DVD, neboť na YouTube je uvedeno oznámení, že tento druhý díl zde nebylo možné z copyrightových důvodů zveřejnit.
Corrine Kessel je mnohočetným talentem. Jednak působí jako multiinstrumentální performerka, komponistka a zvuková designérka. Ale hlavně, v kontextu našeho tématu, je dlouhá léta také šéfproducentkou experimentálního divadla November Theater, které uvedlo světovou premiéru anglické verze Waitsovy starší rockové operety The Black Rider (dílo bylo původně uvedeno v Hamburku v německém jazyce). Severoamerické turné v produkci November Theater se odehrávalo před vyprodanými sály a za nadšených recenzí v tisku. Bylo též ověnčeno řadou cen. A tato dáma napsala knihu s názvem The Words and Music of Tom Waits (Praeger Publications, 2009, 192. s.).
Je to snad první ženská autorka vůbec, která zasvěceně a s velmi informovaným kontextuálním vhledem a přehledem o Waitsovi píše. Oněch deset let, které strávila produkcí a ježděním na turné s onou Waitsovou makabrózní folkovou adaptací po Americe a Kanadě jí totiž jako málokomu z jiných autorů poskytlo unikátně intimní přístup k jeho uvažování, umu, metodologii tvůrčího procesu a okruhu jeho nejbližších spolupracovníků. Kessel se na Waitse ve svém rozboru dívá prizmatem jím samotným ztvárněných postav, které zabydlují jeho songy. Ve Waitsem představovaných charakterech vidí ústřední metapostavu Poutníka (Wanderer), někoho, kdo hledá únik před všemi životními problémy, a který netouží po ničem jiném, než snem dosíci zániku a zapomnění. Někoho, „kdo se ohlíží po neuchopitelném snu, který nalézá v momentu, kdy se rozplyne jako kouř při posledním vydechnutém šluku z cigarety držené větry ošlehanou rukou jedince se zlomenou duší.“ Takto poetickou rétorikou autorka validuje svůj rozbor oněch mnohých svérázných postav a týpků, které se v hudebních portrétech našeho barda nachomýtli. Od alba Closing Time (1973) až k trilogii Orphans (2006).
Kessel zde zkoumá imaginaci a narativní tematiku písní, stejně jako umělcovu techniku a tvůrčí proces, v němž přetrvávají opakující se zpytavé otázky reality, snové krajiny a identity. 
Kniha začíná krátkou biografií a následuje rozbor všech oněch řečených alb z let 1973–2006. Poté Kessel nabízí rozbor Waitsových instrumentací, hlasových šarží, hudebního přístupu a sémantiky jednotlivých textů. Teoretickou část knihy autorka uzavírá ve čtvrté kapitole esejem s názvem Beautiful Maladies: Tom Waits’ Realism. V příloze najdeme diskografii, filmografii, seznam alb natočených jako tribute Waitsovi a seznam coververzí jeho songů. Šikovná je i pečlivě zpracovaná a anotovaná waitsovská bibliografie v úplném závěru.
O dva roky později vyšla vynikající kompilace obsahující celkem padesát rozhovorů s Tomem Waitsem z let 1973 až 2008. Editoval ji Paul Maher Jr. a kniha byla vydána pod názvem Tom Waits on Tom Waits, Interviews and Encounters (Chicago Review Press, 2011, 480 s., 19,95 dol.).
Maher je zkušeným editorem, který, mimo jiné, uspořádal kolekce v médiích publikovaných rozhovorů s Jackem Kerouakem (Empty Phantoms) a Milesem Davisem (Miles on Miles). Na druhé straně, v roce 2005 Mac Montandon sestavil antologii Innocent When You Dream: The Tom Waits Reader, která je považována za téměř definitivní a obsahuje prakticky to nejlepší z interview a kritických článků pokrývajících Waitsovu dosavadní kariéru, co se kdy objevily na stránkách těch nejprestižnějších novin a periodik jako New York Times, Esquire či Rolling Stone. Sám Maher v úvodu připouští, že si nemohl dovolit zaplatit velmi vysoké poplatky za práva k přetištění či faktografické vytěžení materiálu otištěného v této první mediální lize a proto zvolil jinou strategii. Navíc argumentuje, že Tom Waits si ve svých interview na nic nehraje a mluví pro prestižní lifestylový Vanity Fair stejně zajímavě jako pro nějaký lokální plátek (v knize je například otištěno interview z roku 2002 udělené skejťáckému fanzinu Big Brother).
Ve svém nejnovějším svazku se tedy Maher záměrně soustředil na materiál z pera méně slovutných autorů, který byl publikován v často obskurních a někdy již zaniklých publikacích, rozhlase nebo nízkonákladových titulech z oblasti alternativní kultury. Tím se samozřejmě nevyhnul úskalí potenciální tematické duplicity. Někteří z těchto méně „protřelých“ autorů při vedení svých interview stavěli na všeobecně známých a někdy až únavně omílaných pábitelských historkách a příbězích z Waitsova života. Mlžící lišák žárlivě střežící své soukromí je s potěšením znovu a znovu svým novinářským „obětem“ předhazoval, aniž by novináři byli schopni rozlišit, kdy si s nimi Waits rafinovaně hraje na schovávanou. Nelze si však nevšimnout, že britští žurnalisté – Sylvie Simmons, Mick Brown nebo Pete Silverton – obecně vycházejí z tohoto pomyslného mentálního „souboje“ s Waitsem lépe než jejich zámořští kolegové. Ale zase na druhé straně, některé z těch vůbec nejobjevnějších Waitsových zpovědí, uvedených v této knize, pocházejí z rozhovorů s americkými profesionály z rádia – např. rozhovor s folkovým DJským duem manželů Larmanových z Los Angeles nebo filadelfským veteránem Michaelem Tearsonem.
Interview, zahrnutá Maherem do této kolekce, byla vybrána se záměrem soustředit se na Waitsovu osobnost a tedy s menším důrazem na analýzu jeho tvorby či scénické prezentace. Navíc, rozhovory jsou chronologicky uspořádány v cyklech tak, jak vycházela Waitsova alba. Dostává se nám zde protagonisty coby vypravěče příběhů, někdy nesených v duchu jeho velmi hyperbolického pábení, kdy mnohdy není jasné, kde začíná a končí skutečnost. Zejména u starších interview ze 70. let rovněž platí, že jen velmi zřídka se žurnalistům podařilo z Waitse vydolovat nějaká fakta vypovídající něco o něm samém. Ve vzácném momentu, kdy svůj vlastní život ve výpovědi propojil s tvorbou, řekl Waits novinám Dallas Morning News v roce 1977, že píseň San Diego Serenade pojednává o dívce, kterou kdysi znával. „Byl jsem do ní blázen… ale to byl její manžel taky. A dopadlo to tak, jak to vždycky se smrtelníkem dopadne.“ A víc se toho nedozvíme. Poté následuje trochu meditování o smrti a umírání, doplněného o seznam zaměstnání, která kdy údajně Waits zastával. Některá pravdivá, jiná báchorečná. Jako třeba když tvrdil, že býval plánovačem v porodnici.
Přesto z knihy vyplývá, že Waitsův přístup k novinářům se časem pozvolna změnil. Nevyměkl, spíše se stává poněkud vstřícnějším. Za posledních deset let občas, byť velmi krátce, například zmínil svého otce. To je postava, která v reálu vytěkala ještě za jeho dětství, ale jak se zdá, v mysli jej stále pronásleduje. Rovněž je patrné, že jeho někdejší uzavřenost a chladný odstup, které si před tiskem udržoval na začátku své umělecké dráhy, jsou pryč anebo přinejmenším pod větší kontrolou. Dnes je nahrazuje jeho svérázný a bizarně ujetý humor a současně jakási neformální zdvořilost. Neznamená to však, že by si úplně přestal hrát. Chcete znát jeho názor na vznik dvoudílných plavek nebo na vztah mezi songy z dob Občanské války a hip hopem? V této knize se o tom dočtete. Už pro svůj rozsah a jinde prakticky nesehnatelné prameny má tato kniha šanci zaujmout nejenom specializované publicisty, ale též Waitsovy skalní fanoušky. Pár z nich možná bude namítat, že mělo být zahrnuto více komentářů obírajících se hudbou samotnou. Každopádně Maher udělal dobře, když pro budoucnost zachoval dobové Waitsovy výpovědi pro tato marginální média, které by jinak nenávratně zavál běh času. (Více o knize v UNI 9/2011 – pozn. aut.).
Když jsem na Googlu bádal a připravoval si bibliografickou rešerši pro tento článek, opakovaně jsem v souvislosti s Waitsem narážel na jméno dr. Gabriela Solise. Měl by být autorem několika článků a současně nejnovější, protože letošní, knižní práce zabývající se Tomem Waitsem. Problém však je, že žádný z titulů patřičně razantně propagovaných na jeho personálních stránkách s hlavičkou University of Illinois, Urbana (v rámci níž, ale celosvětově, by měl navíc působit na několika na první dojem logicky nesouvisejících akademických postech najednou) však nelze dohledat. Podařilo se mi najít jediný jeho starší článek s lákavě znějícím názvem Workin’Hard, Hardly Workin’– Hey Man, You Know Me: Tom Waits and the Theatrics of Masculinity (2005), ale nešel pořádně otevřít a navíc nebyl patrný název publikace. Možná šlo o blogový „samizdat“.
Nechci nijak zpochybňovat serióznost možná slovutného badatele, ale s problémy jsem se střetl i při snaze dohledat další jím samotným uváděná díla jeho vlastní bibliografie, třebaže tentokrát opatřená jakous takous, ale stejně neúplnou nebo přinejmenším v odborném světě nestandardní citací (chybí místo publikace, počet stránek a jiné povinné údaje). Každopádně, pro účely kompletnosti, zde jsou:
1) Solis, Gabriel, Dr.: The First Time I Heard Tom Waits (International Association for the Study of Pop Music, Sept. 9, 2012)
2) Solis, Gabriel, Dr.: Restorative Reflection: Tom Waits and the Aesthetics of Nostalgia (The French Journal of Popular Music Studies, 2012)
3) Solis, Gabriel, Dr.: America Sounding: Tom Waits at the End of the American Century (Berkley: University of California, 2014; tato univerzita je ale v Berkeley, (Berkley je naopak nakladatelství v NYC, pozn. aut.)
Podaří-li se případně někomu ze čtenářů dotyčné tituly někde dohledat a přesvědčit mne o jejich fyzické existenci, budu rád a budu se kát.
Závěrem jako kuriozitu zmíním bakalářskou práci Filipa Drlíka z Filozofické fakulty Masarykovy Univerzity v Brně, katedry anglistiky a amerikanistiky, předloženou v angličtině pod názvem Tom Waits: A Songwriter on the Edge (2011). Práce je dostupná ve formátu PDF na webových stránkách Masarykovy Univerzity. Nechci dělat chytrého, to je levné, a navíc fandím mladým zapáleným autorům zabývajícím se nekomerčními umělci, ale víc než meritem svého vlastního badatelského přínosu mne tato Drlíkova teze zaujala dost nereálně impozantním seznamem citací údajně použité literatury, která však, přes svoji interdisciplinární šíři odborného záběru a slovutnost autorů není nějak v autorových vývodech patrna.
