Také Tomahawk je jednou z nejočekávanějších hvězd letošního ročníku Colours Of Ostrava. V projektech zpěváka Mikea Pattona je někde na půl cesty mezi široce přijatelnými Faith No More s chytlavými refrény, a nekompromisním improvizovaným no wave core thrashem Fantomase. Tomahawk nestojí na nespoutané improvizaci, hraje písně, které oplývají ohromnou energií, ta je však držena pod kontrolou a nedestruuje samotnou stavbu skladeb, jak je tomu u Fantomase představujícímu paralelu k Zornovým výbojům s Naked City nebo při Pattonově spolupráci s italskými free corovými Zu, kterýžto projekt se objevil před lety v Arše na festivalu Stimul.
Tomahawk dal Patton dohromady s kytaristou Jesus Lizard Duanem Dennisonem v roce 2000, kdy už pomalu dožívala jeho původní kapela Mr. Bungle, v níž zpíval od roku 1985, tedy ještě dříve, než vystřídal Chucka Mosleyho u Faith No More. Za bicí usedl John Stanier, který hrával v devadesátých letech s Helmet, a basy se chopil Kevin Rutmanis působící v té době v Melvins, jenž hrál na prvních dvou rockově pojatých deskách Tomahawk z roku 2001 a Mit Gas z roku 2003.
Po jeho odchodu natočila v roce 2007 skupina nejpodivnější album Anonymous, jehož základem jsou nápěvy indiánů, které v rezervacích zkoumal a zaznamenával Dennison. Patton k jeho základům dodal zpěv a samply.
Letos Tomahawk přišel s novou deskou ve starém duchu Oddfellows, na které se basy chopil dlouholetý Pattonův spoluhráč Trevor Dunn, jenž stál v roce 1985 u zrodu Mr. Bungle a hrál i ve Fantomasovi a také občas vystupoval s Melvins. Produkce se ujal Collin Dupuis, který pracoval s The Black Keys. Natáčela se ve studiu Easy Eye Sound, které vlastní zpěvák Black Keys Dan Auerbach. Na otázky UNI odpovídal Duane Dennison.
Jak jste se dali dohromady s Mikem Pattonem?
Potkal jsem ho v Nashvillu na koncertu Mr. Bungle. Myslím, že to bylo jejich poslední turné a on v té době začal se svým vydavatelstvím Ipecac. Znal věci od Jesus Lizard i další, co jsem udělal, a požádal mě, abych mu dal vědět, kdybych na něčem novém pracoval. Po pár měsících jsem začal dělat na nových věcech a byl jsem zvědavý, jestli by ho zajímalo na nich spolupracovat v rámci nějakého rockového projektu. A on řekl, proč ne. Takhle jsme začali a pořád v tom pokračujeme. I po dvanácti letech. To, že se Tomahawku nevěnujeme neustále, ho udržuje svěží a zábavnější. Nepokoušíme se vydat každý rok desku a každý rok vyrazit na turné, všichni máme další věci, kterým se věnujeme. Když se zase sejdeme, baví nás to a užíváme si to.
Vydávat album každý rok jako v sedmdesátých letech by pro vás představovalo příliš velký tlak?
Někteří lidi to mají rádi, rádi pracují celou dobu, i já jsem rád pořád zaměstnaný, ale je lepší mít mezitím i čas na sebe, zamyslet se nad tím, uvědomit si, co je podstatnější, a nešílet, že jsem neodevzdal včas album a utekly mi nějaké festivaly.
Co vás inspirovalo při práci na nové desce?
I u Oddfellows bylo jako obvykle všechno možné. Patton i já máme rádi soundtracky a orchestrální hudbu, ale současně i dřevní hudbu, ať už je to blues nebo jazz, a snažíme se sledovat, co se děje v rocku, takže si myslím, že to skutečně bylo tak trochu ode všeho.
Shromažďoval jste si nápady delší dobu?
Část věcí jsem vytvořil sám a odkládal jsem si je, než jsem jich nashromáždil víc. Dělám to rád tak, že si je s odstupem poslechnu, jestli se mi pořád líbí. Podle mě je to dobrý přístup, protože je hodně věcí, které se vám velmi líbí v první chvíli, ale déle vám to nevydrží. Domnívám se, že nejlepší je složit toho co nejvíc a co nejrychleji, odložit to, a pak se k tomu vrátit a podívat se, jestli se vám stále ještě líbí. A když ano, tak jsou nápady dobré a měl byste na nich dál pracovat. Když ne, tak byste je měl nechat být.
Jak pokračovala práce na albu?
Skoro stejně jako na těch předchozích. Načrtl jsem základní podobu, natočil doma dema, rozeslal je ostatním a čekal, co na to řeknou. Vybraly se ty, co se líbí všem nebo alespoň většině, a dál se na nich pracovalo, nazkoušeli jsme je a šli jsme s nimi do studia, kde jsme je natočili z větší části naživo.
Jak dlouho se deska nahrávala?
Základy jsme natočili za týden. Pak jsme se vrátili, abychom během dalšího týdne udělali playbacky, a nakonec jsme strávili čtrnáct dní mícháním, takže to celé trvalo asi měsíc.
Budete dál pokračovat, když máte tak dlouhé pauzy mezi deskami?
Myslím si, že ano, každého z nás baví hrát společně a naše album bylo dobře přijaté, fanoušci jsou rádi, že jsme se vrátili, vystupujeme po celém světě, i festivaly jsou spokojené, že na nich hrajeme, což je fajn. Na chvíli jsme poodstoupili a zase jsme do toho vstoupili, nikdy jsme úplně nepřestali. První dvě alba vyšla během tří let, takže to možná zase uděláme podobně a další vyjde za pár let, kdo ví. Nebo uděláme jiné album na téma hudby Indiánů, jako byl Anonymous.
Jak vznikl nápad udělat tuto desku?
V zásadě to vyšlo z nespokojenosti se skupinami složenými z Indiánů, které jsem viděl. Většinou to byly jen loutky, hrály jižanský rock, blues nebo new age. Myslím si, že by to tak nemuselo být, a tak jsem udělal nějaké výzkumy, z nichž vzešly základní nápady a z těch se staly písně na albu Anonymous.
Budete hrát i písně z tohoto alba?
Odehrajeme nejméně jednu. Je docela obtížné je hrát. Taky si nejsem jistý, zda jejich struktura zní dobře v prostředí velkých festivalů. Myslím si, že je to spíš druh komorní hudby.
Hrajete i písně z prvního alba? Jak se při tom cítíte?
Pořád mě to baví, znějí mi dobře a s Trevorem Dunnem na base je všechno v kapele pevnější, než když jsme začínali. Ty písničky jsou pořád dobré, nepůsobí na mě jako oldies, pro mě znějí stále současně. A myslím si, že to souvisí i s tím, jaká jsme kapela, že máme docela divný sound, v němž se hard rock a metal překrývá s art rockem a indie rockem. Na jednu stranu se snažíme být současní, ale zároveň nikdo z nás není posedlý tím, aby byl za každou cenu trendy. Nestaráme se tolik o to, jak nás lidi vnímají, nebo jen trochu. Lidem jde spíš o to, aby slyšeli klasické pojetí Tomahawku, než abychom museli soupeřit s Jackem Whitem z White Stripes, nebo s The Black Keys či Vampire Weekend. To neznamená, že by se mi nelíbili, některé mám rád, ale my s nimi nesoupeříme.
Co vás osobně přivedlo k hudbě?
Jako dítě jsem se učil na piano, oba moji rodiče byli hudebníci. Nebyli to profesionálově, ale hráli na piano a zpívali. Pak jsem zpíval v kostelním sboru, a když mi bylo 12 nebo 13, tak jsem dostal první kytaru a to určilo celý můj život.
A když jste začínal, projevoval se ve vaší hudbě vztah? Byl to druh teenagerské vzpoury?
Pokud jste teenager, tak je to dobrý způsob, jak se zbavit agrese a sexuálního napětí, jak je dostat ze sebe ven a vyhnout se tomu, abyste přitom zničil svět. Je to dobré k tomu, abyste přitáhl pozornost a řekl – podívejte se na mě, jak dokážu být hlasitý. Je to vlastně podobné, jako když závodíte v autě nebo jste nabušenej sportovec. Akorát jste holt zrovna ten podivín, kterej se věnuje hudbě.
Neděle 21. července, 19.15, Česká spořitelna stage