Tomáš Hobzek: Přešli jsme na mimosmyslové vnímání

Bubeník a skladatel Tomáš Hobzek už se pohybuje na scéně dvě dekády. Nápadně na sebe upozornil v polovině nultých let jako člen Qrganic Quartetu s Ondřejem Pivcem. Hrál v triích Davida Dorůžky či Vojtěcha Procházky, v kapele Points, v projektech Libora Šmoldase. Má za sebou dlouhodobé pobyty v New Yorku a Berlíně. Vlastní kvarteto Tomáš Hobzek Quartet (THQ) vede jedenáct let. Profilová alba ovšem vydal teprve dvě. Stick It Out s americkým pianistou Danem Tepferem v roce 2010. A nyní mimořádně vydařený titul Supernatural Phenomena, který 27. září čeká křest v pražském Jazz Docku.

 

Kvarteto v přesně stejném obsazení, v jakém hraje nyní, jste založil už v roce 2008, krátce po svém návratu z New Yorku. První album v roce 2010 ale vyšlo v jiné sestavě. Jak se tedy obsazení vyvíjelo?

Založení kvarteta navázalo na ukončení činnosti kapely Work In Progress, ve které jsem krom hraní také aranžoval a obě kapely bych nedokázal koordinovat. V té době už krystalizoval nápad na kapelu, do které bych začal psát improvizačně otevřenější skladby, a zároveň jsem řešil i obsazení. Od začátku jsem měl jasno o postu kontrabasu a klavíru a byl jsem moc rád, že Tomáš Liška a Vítek Křišťan do toho šli. S melodickým nástrojem to tak jednoduché nebylo. Zkoušel jsem i trumpetu, ale nebyl to zvuk, který jsem hledal. Nakonec mi Tomáš navrhl, ať oslovím Marcela Bártu, a bylo vymalováno.

Nějakou dobu trvalo, než jsme udělali repertoár. Mezitím se v Praze objevil Dan Tepfer, se kterým jsem se znal z New Yorku, a tak jsem zorganizoval dva koncerty v klubu U Staré paní. Tenkrát to byla improvizovaná sestava s Davidem Dorůžkou na kytaru a Tomášem na kontrabas. Marcel tehdy nemohl. O pár měsíců později jsem opět odjel do New Yorku. Mimo jiné jsem se potkal s Danem Tepferem a domluvili jsme se, že při jeho další návštěvě bychom zkusili odehrát malé turné a mně svitla myšlenka na nahrávání. Tehdy ještě nezávazné, vidělo by se, jak dopadne. Bohužel, Dan zjistil své termíny v Evropě až dost pozdě a na šňůru ani na nahrávání opět nemohl Marcel. Proto jsme odehráli část koncertů s Rosťou Frašem a zbytek včetně nahrávání ve studiu obstaral Cyrille Oswald. Cyrille se objevil U Malého Glena doslova jako zjevení jen pár měsíců předtím. Hrál skvěle a byl jsem strašně rád, že má čas. Potom jsem mluvil s Petrem Ostrouchovem, který mi nabídl, že desku vydá.

Nicméně dále jsem chtěl s kapelou pokračovat v původní sestavě. Do repertoáru se nám na nějakou dobu dostalo i pár skladeb Dana Tepfera, které zahrát dobře byla docela výzva, ale bavilo nás to. Docela pravidelně jsme hrávali U Staré paní, U Malého Glena a občas i mimo Prahu, ale je pravda, že nijak intenzivní práci na bookingu kapely jsem v té době jako vytížený sideman nezvládal. Také jsem ještě neměl úplně jasno, kam vlastně míříme.

 

Proč druhé album vyšlo s tak velkým časovým odstupem od autorské prvotiny?

Hned po vydání ne tak úplně „naší“ první desky jsem odjel do Berlína s cílem něco nového se naučit, poznat nové lidi a alespoň trochu proniknout na mezinárodní scénu. Začal jsem hodně cestovat, seznamovat se. Odehrál jsem spoustu koncertů v Berlíně v různých sestavách a tak trochu jsem se vrátil do studentských let. Jenže po třech letech mě neustálé cestování a také míchání dvou různých kultur začalo vyčerpávat. I bydlení ve velkoměstě mě přestalo naplňovat a rozhodl jsem se odstěhovat na venkov, kde bych mohl získat novou energii. Po několika letech se můj život dostatečně ustálil na to, abych se mohl začít zase věnovat vlastní kapele a také komponovat. Stejně tak Quartet mezitím dobře uzrál, každý náš koncert začal být svébytný, plný kontrastů. Cítil jsem, že přišel čas natočit společné album.

S Tomášem Liškou jste spolupracoval už před THQ, hráli jste spolu i v Soukupově Points Quartetu. Jde o nějakou spřízněnost, společný timing?

S Tomášem jsme se potkali na konzervatoři ve třídě kontrabasisty Petra Kořínka. Už tam mě bavilo, jak hraje. Měl skvělý timing i zvuk a bylo znát, že ho zajímá stejná hudba jako mě a že se nebojí experimentovat. Začali jsme se potkávat v různých kapelách a dobře jsme se za tu dobu poznali. Od té doby se neustále vzájemně inspirujeme, a to i mimo hudbu. Takže ano, rozhodně bych Toma nazval svou spřízněnou duší.

Často ovšem hrajete s varhanním basem, ať už v Organic Quartetu, se SoulMates nebo Janem Andrem & The Track Inspection. Zjevně máte k varhanním sestavám bližší vztah.

To bych neřekl, ale rozhodně s hammondkami hraju hodně rád. To, že jsem součástí hned tří takových kapel, je spíše dílem náhody. V době, kdy Ondra Pivec ještě bydlel v Praze, jsme spolu trávili dost času a stal se mým blízkým kamarádem. Taky do mě dost rýpal, takže jsem musel na doprovodech trochu zapracovat. Jeden čas jsem poslouchal téměř jenom desky Jimmyho Smithe, ale taky Elastic od Joshuy Redmana, který byl pro Organic Quartet hudebně velký vzor. Určitě jde o jiné hraní než s kontrabasem. Hammondky jsou ohromě mocný nástroj po všech stránkách, kapela s nimi může znít úplně jemně, ale i velmi rockově, a bubeník by to měl být schopen pokrýt. Myslím, že varhany si říkají o jednolitější a víc groovový styl hraní, zatímco kontrabas o velmi citlivý, barevný doprovod. Baví mě oboje a jsem rád, že mám tu možnost.

 

Vlastní kvarteto jste stavěl záměrně bez hammondek, aby hudba působila jinak než další projekty, na kterých se podílíte?

(smích) Tak tady se asi odkryje, že mou krevní skupinou jsou skutečně především kapely s kontrabasem. Přesněji řečeno, představa, kterou jsem měl, a do nynější doby mám, o svém kvartetu byla vždy s kontrabasem. Nemusí to platit ve všech případech, ale hammondy užité typickým způsobem jsou velmi určující, diktují výsledný zvuk. A to jiným směrem, než bych si přál ve své kapele. Nejde mi ani tak o zvuk jako takový, spíš mám rád, když basa a harmonický nástroj mohou jít každý svou cestou a vzájemně se inspirovat. To prostě vyžaduje dva oddělené hráče.

Mezi alby Stick It OutSupernatural Phenomena je velký rozdíl nejen v obsazení, ale i stylem kompozic a východisky k improvizaci. Šlo o vědomý postup?

To je to, co mě na naší kapele nejvíc baví. Supernatural Phenomena přesně vystihuje, kam se THQ samovolně vyvinul bez jakékoliv řízené snahy, a že si hudebně sedíme. Samozřejmě, každý z nás má svůj vlastní cit a estetiku nejen pro zvuk a improvizaci. Ale od všech členů cítím naprostou otevřenost a to je to nejdůležitější. Ve výsledku je právě ta otevřenost pojicím materiálem a směr udávajícím kormidlem naší hudby.

Album jste nazval podle jevu, který nejen jazzové hráče a posluchače fascinuje jaksi odjakživa. Něco jako ESP, extrasensory perspection, mimosmyslové vnímání. Někteří hráči říkají, že tento dar rozpoznali už při prvním setkání se spřízněnými muzikanty, jiní, že se napojili postupně, díky dlouholeté spolupráci. Jak tomu bylo u THQ?

Záhy po ustálení sestavy kvarteta. Samozřejmě, že chvíli trvalo, než si každý našel v kapele svoje pohodlí, které dovolí odhodit jakoby ze školy naučený výraz a otevřít se beze strachu a předsudků ostatním na té nejniternější úrovni. Jsem nadšený, že v naší kapele se právě to stalo komfortní zónou všech.

Názvy skladeb doplňujete dodatečně podle nálady, nebo je za skladbami nějaký příběh? Frozen Clock je jak z duchařských historek o hodinách zastavených v osudovém okamžiku. Universal Engine zase jak ze sci-fi…

Většinou vycházím z hudebního nápadu. Název mě napadne buď postupně, jak se skladba vyvíjí, nebo třeba až po několika koncertech, když si celkově sedne. Je to i proto, že kapela často uchopí skladbu úplně jinak, než jaká byla moje původní představa, a najednou si to samo řekne o název. Obě výše zmíněné skladby jsem tím způsobem pojmenoval. Název pak vyšel z mého pocitu a následného mikropříběhu, do kterého se mi pocit spontánně probarvil.

Komu je dedikována skladba One For LM?

LM jsou to iniciály mé ženy za svobodna a skladba je věnována jí. Tato píseň je jednou z mála, které jsem napsal z mimohudebního podnětu. Ono to tak bývá, když vás potká silný emocionální zážitek, nápad potom přijde sám.

Křest alba proběhne v září v Jazz Docku. Chystáte něco speciálního? Nějakého hosta?

Myslím, že zůstaneme u klasické sestavy. Kapela tak funguje skvěle a chci, aby se jako taková profilovala i v očích diváků. Kmotra zatím prozrazovat nebudu, to bych si rád nechal jako překvapení.

Co následné koncertování THQ?

Postupně se nám klubou koncerty po celé České republice až do roku 2021. Jako první pojedeme do České Lípy, dále nás čeká Broumov, Vyškov, Brno, Zlín, Boskovice a další. Jakmile to bude aktuální, začneme jednotlivá místa a data zveřejňovat na webu.

 

Zvládáte poměrně velké množství projektů. Stačí to na obživu? Učíte? V minulosti jste měl také stálé divadelní angažmá…

Jsem velice vděčný za to, že se mohu živit hudbou. Jde to, ale samozřejmě záleží na okolnostech. Měl jsem štěstí, že už při studiu na konzervatoři v Plzni jsem dostal příležitost hrát na bicí nástroje v souborech tamního divadla a občas také s Plzeňskou filharmonií. V té době jsem o živobytí coby jazzový bubeník a vůbec o hraní na volné noze mohl akorát tak snít, i když jsem si to nedokázal představit jinak. Ale v divadle jsem zůstat nechtěl, měl jsem touhu začít hrát na pražské jazzové scéně a všechno jsem k tomu směřoval. Asi dva roky jsem studoval i na Konzervatoři Jaroslava Ježka, což pro mě bylo jakési přechodové období. V roce 2004 jsem vstoupil na jazzové oddělení VOŠ a krátce po tom jsem se také přestěhoval z Plzně do Prahy a pomalu ukončil působení v divadle. V Praze jsem ještě hrál v muzikálech BídníciMiss Saigon, ale postupně jsem to přestal kvůli koncertům v klubech stíhat. Učím jen sporadicky. Hlavně z toho důvodu, že můj program je časově velice různorodý. Je těžké skloubit jej s jakoukoliv pravidelnou „službou“.

Figurujete i v kapele Jana Andra, jejíž sestava je varhanní trio plus trojice dechů. Můžete ji nějak přiblížit?

Je to úplně nová kapela a v projevu se spíše ještě profiluje. Nicméně zatím se zdá, že půjde cestou funk-gospelové hudby a přidá něco málo tradičního jazzu. Chystáme se do studia na jaře příštího roku, moc se na to těším.

Setkáváte se tu s trumpetistou Miroslavem Hloucalem, se kterým jste hrál už v Points…

Míra Hloucal je můj dlouholetý kamarád a jsem rád, že vedle něho zase hraji. Nejvíce jsme spolu zažili v Points Quartetu, ale postupně šel Míra více směrem tradičního jazzu, zatímco já tak trochu naopak, takže od určité doby jsme se potkávali jen příležitostně.

Spolupráce v triu SoulMates je pochopitelně nárazová kvůli „kosmopolitnímu programu“ Briana Charetta. Album Story Unfolds bylo nahráno už v říjnu 2016, ale vydáno až po dvou letech. Proč taková prodleva?

Šlo o různé komplikace na všech stranách. A samozřejmě také o Brianův složitý kalendář. Hodilo by se nám, kdyby deska vyšla o nějakou dobu dřív vzhledem ke koncertům, které jsme mezitím měli. Ale stihlo se to alespoň před posledním turné, takže jsme album náležitě pokřtili. Nicméně v hudebním světě je taková prodleva docela normální. Někdy trvá vydání i přes padesát let, ale to už je trochu extrém.

Co dalšího se rýsuje na obzoru?

Mimo koncertů se svým kvartetem se v tuhle chvíli velice těším na říjnové turné Organic Quartetu. Zahrajeme v Praze, ve Vyškově, v Olomouci a ještě na několika dalších místech. V listopadu poletím na festival do Kataru, kam si mě pozval jako sidemana švýcarský zpěvák Beat Kaestli. A SoulMates na sebe také nedají dlouho čekat, připravujeme další turné hned následující rok.

Napsat komentář