Kdybychom hledali jakési spojovací slovo, které je pořád platné a nevytrácí se ani po dvanácti letech existence původně dua kytaristů Honzy Tomáše a Libora Paluchy, pak by to nejspíš bylo „dobrodružství“. Dobrodružná je souhra obou protagonistů i finální výsledek spolupráce s dalšími spoluhráči, dobrodružné je prolínání nálad, struktury většinou instrumentálních skladeb, ale i samotné vynořování se a zase mizení kapely na domácí klubové scéně, kdy dopředu není jisté ani kdy a kde, ale i zda vůbec se ještě příště objeví.
Rauš jako (abych citoval z tiskové zprávy) „krátkej a pomíjivej okamžik transu a radosti“ znamená pro tentokrát zachycenou hudbu poměrně výstižnou charakteristiku. A to přesto, že jemné až folkové pasáže i pečlivě vygradované hradby post-rockových stěn a sonických psychedelií na albu poměrně často ustupují před rockovou přímočarostí, s jakou vše uhání vpřed – dobrým příkladem může být Wilde Jagd s kytarovým riffem jak od Black Sabbath. Vítek Chaloupecký (Rutka Laskier), který za bicími vystřídal Regála, v tomto směru zručně slouží, neexhibuje a šikovně udržuje neustálé napětí i drive. Co naopak zůstalo stejné, jsou příležitostná vokální hostování – ať už to jsou v hudbě utápěné deklamace Dominika Pilnáčka či nečekaně emotivní vokál Todda Nesbitta nebo nadoblačný ženský chór Soni Amranové z brněnských Whyohwhy. Nabízené zvukové krajiny jsou tak opět nejen pestré, ale neustále také udržují v pozornosti. Vyznačují se i dostatečnou tajuplností a stále mají sílu poskytovat vydatnou porci impulsů k vyprovokování posluchačovy fantazie.
Hypnoticky a vášnivě nás Tomáš Palucha berou na výpravu do snových krajin, aniž by nutně museli potlačovat své kořeny, vyrůstající z hardcore/punkové scény. Cesty opět vytrvale probíhají opačným směrem od reality, ale na druhou stranu mohou klidně být i lékem a určitou terapií na její negativní aspekty. I proto jsou Tomáš Palucha mnohem přesvědčivější v rozevlátě psychedelických pasážích, než když se vědomě vracejí k ostřejšímu rock’n’rollu. Vyniknou totiž lépe všechny ty jejich podivuhodné zvuky, vědomé schválnosti vůči všemu otřepanému a očekávatelnému, a neustálá chuť nevzdávat se experimentů na úkor okázalé prezentace instrumentálních schopností, které jim ale ani trochu nechybí. Vlastně ani nepřekvapí, že souběžně se vznikem alba se Honza Tomáš věnoval i tvorbě soundtracku k novému filmu Brutální vedro – onen lehce filmový odér provází celou tvorbu kapely, a ani nejčerstvější album v tom není výjimkou. Trochu a nepříliš pozitivně tentokrát překvapí jen délka nahrávky. Sotva se všechno pořádně začne rozbalovat a posluchač je lapen, už je tady konec a pocit neuspokojenosti, který jako by provokativně zval na koncerty s tím, že tam bude času dost. Euforie a opojení jsou tu zkrátka tentokrát příliš krátké. Anebo že by i to byl úmysl, nutící pustit si album zas znovu od začátku?