TORNÁDO LUE – Oči slnka

Smršť, s jakou vtrhlo bratislavské Tornado Lue v devadesátých letech na pódia, ještě pamětníci nezapomněli. S mixem dekadence, nálad z filmů Davida Lynche, punkové údernosti, emotivní poetiky a v neposlední řadě zpěvu v češtině na ně tehdy vneslo cosi, co zde do té doby nikdo neuměl. Koncertní album z roku 2013 ale kapelu zastihlo už jen v barovém triu bez bicích a s pouhou trojicí novinek, doplněnou unaveným výběrem někdejších hitů. O to pak byl překvapivější návrat k pětičlenné sestavě, s novým bubeníkem a saxofonistou Jiřím Jelínkem (ex- Garáž a Psí vojáci). Přesto si na další album všichni opět museli ještě počkat.
Už od úvodní skladby posluchače doslova zaplaví nostalgie. Tajuplné retro ozvěny jsou zpět, umocněné swingujícími rytmy, šedesátkovými tremoly kytar, najazzlými vpády saxofonu a zurčícími tóny analogových kláves. Atmosféra zakouřeného baru a „šťastné zlaté časy“, jak se i zpívá v písni Dálnice 666. Jako stylizace moc pěkné, ale… Není to už jen revival sebe sama? Dokáže tenhle noir filmový klub přilákat i někoho, kdo devadesátá léta nezažil? Ne, že by tu chyběla snaha o čerstvý zvuk, už na koncertním albu obsažená Šílená doznala značných aranžérských změn, zaujetí a soustředěnost prozrazují poctivý přístup i snahu o znovunastolení pauzami přerušené kontinuity. Jenže ne vždy se to daří.
Po dvaceti letech vydaná studiovka v nejlepších momentech připomíná zfilmované verneovky Karla Zemana – vtahuje posluchače do svého tajuplného světa a dělí se o něj. Dokáže zaujmout pečlivě vystavěnou atmosférou. Leckde ale kouzlo už vyvanulo – patrné to je třeba u předposlední Dálnice end – nejprve se slibně a divoce začne rozjíždět, aby se nakonec utopila v pouhém jamování, uvězněném v hledání nosného nápadu. Aby bylo jasno – nikdo nečekal, a bylo by určitě špatně, kdyby se zrovna tato skupina například obklopila jen syntezátory a pokoušela se rapovat. Ani to, že album zní jako mnohá alba kolegů před dvaceti lety by nemuselo být na škodu. Jen by se mnohde nesměly tak citelně vytratit někdejší nadšení, energie a přesvědčivost.
Jistě, stále je tu deviza charakteristického, výjimečného a po pár sekundách snadno rozpoznatelného vokálu i sexy konceptu. Ale zároveň také nepříjemně se vkrádající pocit, že rok 1993, kdy kapela živelně debutovala, se už prostě nevrátí.