Trifecta: Fragments

KScope, 2021, 45:01

Dospělí kluci se náramně baví. Basák Nick Beggs, mimořádný mezistylový klávesák Adam Holzman a bubeník světové třídy Craig Blundell se jistě znali i odjinud, ale coby spoluhráči se potkávali v kapele Stevena Wilsona. Po zkouškách se Stevenem si tahle trojka muzikantských titánů z radosti a rozpálení pokaždé ještě navíc pár hodin jamovala. Před lety z čiré srandy začali okolí tvrdit, že založili jazzový klub. Hráli si nejen s nahozenými tématy, ale i se zvukovými variantami. A rodily se skladby. Sami si prý už nepamatují, kdy se z kámošského blbnutí a hecování stala Trifecta. Je ale jasné, že po zrodu kapely z dlouhých jamů museli ořezat témata na dřeň, vysekat je v uměleckých bolestech jako suchař sochy z obřích bloků žuly, až se vyjevila konečná a pevná podoba kompozic. Kolektivní radost z hudby jako takové, jež byla hnacím motorem těch počátečních jamů, je ovšem stále tepajícím srdcem každého tónu na debutu Fragments.

Album se přiklání především k fúzi jazz rocku, ale i zmutovaného funku (Auntie), blues (The Mute Gospel), canterburských přílivů (úvodní Clean Up on Aisle Five) nebo filmových nálad (Dry Martini). S výjimkou prvního singlu, nádherně nazvaného Pavlovʼs Dog Killed Schrodingerʼs Cat, je dalších čtrnáct skladeb instrumentálních, všechny se stopáží kolem svižných tří minut. Beggsův text písně s jeho chvějivým tenorem, prý „byl napsán z pohledu laika, který se snaží pochopit kvantovou mechaniku… a nedaří se mu to.“ Žertík je jasný i ve skladbě drze nazvané The Enigma of Mr. Fripp, kde Holzmanovy hrozivě pouťové varhany svádějí bitvu se svými rytmickými souputníky. Check Engine Light zas frčí jakousi vesmírnou hrbolatou cestou synkopovaného zakoktávavého jazz-funku, na níž syntezátory šumí a víří kolem hermeticky uzavřeného plavidla s basou a snad stovkami bubnů. Trifecta se barvurně vyhýbá nebezpečným úsekům opakování a řítí se sdílet radost. A že je jí od těchhle neuvěřitelně nadaných a skvěle se bavících muzikantů kopec.

 

Přidat komentář