Trio kytaristy Kryštofa Tomečka, klávesisty Jana Uviry a bubeníka Marka Urbánka bylo zralé na albový debut, už když předvedlo dotažený repertoár na vystoupení v rámci festivalu United Islands 2021. Však pánové tehdy o ve zkušebně natočené desce mluvili. S tím, že by měla vyjít „do konce léta, možná na podzim“, míněno onoho roku 2021. No, trvalo to trochu déle, ale nevadí, muzika nestárne. Zvláště pokud žánrově vychází z fusion a nesnaží se lapat módní trendy, byť zároveň nezní vousatě.
Evidentně byl čas na postprodukci, taktéž k dobru věci. „Nešlo nám o to zachytit pouze živou podobou skladeb, jak bývá u jazzových nahrávek zvykem, nýbrž na živých základech vystavět další zvukové vrstvy a barvy, a desku tak celkovou produkcí povýšit. Což je, i vzhledem k naší zaneprázdněnosti, bohužel i důvod, proč nám dokončení desky trvalo bezmála tři roky,“ vysvětluje Uvira onu dlouhou dodací lhůtu. Hláška o zaneprázdněnosti není pustá výmluva, trio tvoří hodně vytížení hráči, živící se na štacích s Vojtěchem Dykem, Prago Union, Lake Malawi, Lenkou Dusilovou, Top Dream Company… To se pak těžko hledá čas i na srdcovou záležitost. Zvláště když všichni tři hudebníci mají těch srdcovek víc, včetně sólových projektů.
Ačkoliv nahrávka vznikala, jak vzpomíná Uvira, za tísnivých časů čínské chřipky, kdy v izolacích tvořící muzikanti (a nejen oni) netušili věcí příštích, žádná deprese z hudby nedýchá. Spíš radost ze společného hraní, době navzdory. Možná nebýt covidu, nemají pánové na tohle album čas.
Pro sound je důležitý basový moog, právě on dává hudbě jistý „retro“ fusion nádech. Ve skladbách je ovšem slyšet mnohem víc vlivů, nejen jazzrockových. Dojde na jistou post-jazzovou náladotvorbu. Ale také na přehledné motivy, dejme tomu v dobrém smyslu slova instrumentálně-popové, nepodbízivě smooth jazzové. Tempa převládají uvolněná, baladická. Ač na vystoupení zní trio pochopitelně dravěji a syrověji. Což by také stálo za zaznamenání.