Čas se zrychluje, nebo se já zpomaluji. Možná oboje zároveň. Informační tok, který musí člověk chtě nechtě přechroupávat, neustále nabývá na objemu. To se týká i příjemnějších „informačních podnětů“, jako je hudba. Kromě svých letitých idolů a oblíbenců se přirozeně zajímám i o neokoukané. Nosičů nových umělců si pořizuji možná ještě víc než „klasiků“, ale přeci jen zjišťuji jednu věc: Velmi málo z nich začnu sledovat pravidelně a kupovat všechna jejich další alba. Aniž by mě přitom zklamali! Na jednu stranu je to dané tím, kolik má den hodin, rok dní, kolik je dobrých kapel a kolik muziky pořád vydávají, na druhou stranu za to možná může do větší šíře rozevřený vějíř neustálé nabídky, který má ovšem mnohem kratší působení. Dvakrát mávne a už je tu hrst dalších. Někdy je tedy zajímavé záměrně zabrousit do toho „mrtvého úhlu“ posluchačské pozornosti, kdy se některé desky dostanou do fáze daleko k tomu být uznávanou klasikou, ale zároveň už po období žhavého trendu (ať už v hitparádovém, nebo v „kriticko-špekovém“ smyslu).
Z toho důvodu jsem si po dlouhé době pustil desku Night Time, My Time zpěvačky Sky Ferreira. (Možná mi to cédéčko padlo do oka, když jsem na poličku ukládal Ferryho Mamounu z minulého sloupku – kvůli abecedě jsou sousedé.) Album z roku 2013 je přesně ten případ: Nové na klasiku, staré na trend. Takové desce se maximálně může přihodit nějaký ten kultovní statut, což se mimochodem téhle asi stalo. Každopádně, album je pořád skvělé! Zpěvačka spíše z kategorie „critical darling“ než aspirující mainstreamová pophvězda dokázala na albu skvěle vybalancovat vstřícnost a náročnost. Deska, na jejíž lehce provokativní obal vyfotil enfant terrible francouzského filmu Gaspar Noé zpěvačku ve sprše, opravdu trochu jako sprcha působí. Chvílemi horká, chvílemi ledová. Popové melodie splachuje proud kytarových a elektronických vln, šumů a stěn. V koupelnovém echu můžeme slyšet ozvuky jak Madonny, tak třeba krautrockových Harmonia. Taneční pop s probublávajícími vlivy Suicide nebo My Bloody Valentine. Žádná avantgarda, ale ani žádné mělké pop-brouzdaliště.
Už tenkrát jsem si řekl, že Sky stojí za to sledovat. Od té doby vyhlížím, ale zatím marně. Tuším u ní uměleckou, možná trochu problematickou osobnost. Snad nebude stát v cestě její hudbě, kterou ovšem právě taková povaha činí zajímavou. Ostatně druhé album, nazvané Masochism, je prý již na spadnutí! Už od roku 2015. Tak třeba letos?