Přibližně před rokem jsem tu hořekoval, dokonce ve dvou sloupcích, že jsem prošvihl koncert Bruce Springsteena. Ale stačil jeden zánět v důležitém hrdle, a hnedle je všechno jinak. Už vím, co to znamená zažít koncert nejslavnějšího muzikanta z New Jersey a jeho legendárního E-Street Bandu! Byl samozřejmě skvělý. Stejně skvělý by asi býval byl i před rokem, nicméně je tu důležitá změna perspektivy. Se staronovým prezidentem, který v mezidobí nakráčel do Oválné pracovny, se totiž ve velké míře změnilo vnímání celé Ameriky. A Bruce, který byl, podobně jako třeba hamburger, baseball, Cadillac, džíny, Coca-Cola nebo E.T., vnímán jako jeden z jejích nejvýraznějších popkulturních symbolů, se teď stává jedním z nejviditelnějších odpůrců stylu, jaký momentálně razí její hlavní představitel. Ze Springsteena se tím samozřejmě nestal alternativní umělec; ostatně v tomto postoji není (naštěstí) nijak ojedinělý. Ale od dob, kdy mu Barack Obama předával ocenění se slovy: „Já jsem teď možná prezident Spojených států, ale Boss je jenom jeden!“ je to posun. Ne úplně ideálním směrem. A Springsteen si svůj nesouhlas se současným směřováním nenechává pro sebe. Pár proslovů na koncertě sice žádného psychopata opájeného mocí samo o sobě z veřejného prostoru neodstraní, ale člověka potěší, že není sám, kdo k tomuto stylu sdílí nechuť.
Nicméně, i když těch pár promluv na tato palčivá a plačtivá témata u mě zarezonovalo, 99 % koncertu přeci jen tvořila živá a živelná muzika. Člověka by nemuselo překvapovat, že za více než padesát let jsou Bruce a E-Street Band sehraní jako blázen. Ale stejně jsem se tím nechával ohromovat. Kapela působí jako starý, velký, trochu i potlučený americký bourák, který když se ale s rachotem rozjede, nic už nezastaví. A kromě toho, Boss a jeho E-Band jsou mistři v neukončování písniček! Tolik nápaditých a zábavných způsobů, jak znovu nahodit prakticky už odehranou skladbu (věc, která by asi u kohokoli jiného byla po chvíli otravná), jsem naživo ještě neslyšel.
Když to celé shrnu, myslím, že jsme si s tátou, se kterým jsme se do Letňan vypravili, užili jeden z nejlepších Dnů otců našich životů! Ostatně zahrál nám k tomu hudební „otec“ staré, dobré a „poctivé“ Ameriky. Ameriky, která se snad zase někdy stane tou zemí neomezených příležitostí, ve kterou člověk potřebuje věřit, i když těch neomezených příležitostí ani neplánuje využít.