Nedávno se na mě obrátila Bětka, naše letitá rodinná kamarádka. Chtěla pomoci se svou starou CD sbírkou. Respektive ji chtěla zlikvidovat. Hudbu už poslouchá jinak a bylo jí líto, že se na cédéčka jen snáší prach, což nesnáší. Nechtěla je ale jen tak vyhodit, tak mi napsala, jestli bych se jich nechtěl ujmout. Což je samozřejmě nabídka, která se neodmítá! Nevím, jestli jsem už mezi kamarády vyhlášený pro jakýsi cédéčkový hyenismus, ale možnosti prohlédnout si a zpracovat nějakou hudební sbírku neodolám. Na druhou stranu, ne že bych byl úplný odpadkový koš a shromažďoval něco jen proto, že je to kulaté, leskne se to a hraje to! Zde jsem se ale nebál, že by tam měla Bětka nějaký hudební brak, a také toho nebylo přehnané množství. Nakonec jsem si domů přinesl jeden ani ne zcela zaplněný aluminiový CD kufřík.
Bětka měla kompakty naštosované v ikeácké krabici Trofast. Když jsem k ní přišel, zrovna ji přinesla z terasy a nahrubo vyluxovala největší nánosy prachu. Přeskládal jsem cédéčka do svého kufříku a přitom oddělil zrno od těch nejhrubších plev. Pryč šly nekompletní, rozbité či zcela mimo můj záběr jdoucí položky. Ostatní jsem si převezl domů k podrobnějšímu prozkoumání. A tady začalo to pravé hudebně-archeologické dobrodružství! Je to fascinující brouzdání dobou, vkusem a momentálními finančními možnostmi sběratelky – studentky. Je vidět, že nejvíce si CD kupovala v devadesátých letech, pak pár let nic, a potom už přišly dětské desky. Našlo se i pár výpalů. Ty jsou sice dnes prakticky bezcenné, ale i tak jsem si je vzal – kvůli krabičkám.
Baví mě pozorovat, co Bětka sledovala za hudbu, porovnávat, v čem jsem v té době hudebně také „jel“ (Chemical Brothers, Neubauteni, Enon, PJ Harvey), co mě trochu míjelo (měla tam například několik poctivých devadesátkových rave kompilací!) a co bych si rád ještě doplnil (Yonderboi, soundtrack Lola běží o život…). Archeologie hudebních lásek se občas prolne i s láskami nehudebními, když z raritního japonského živáku Bad Seeds vypadne milostný dopis od darujícího (a adorujícího). Hudba je vždycky osobní! (Dopis i s Cavem jsem jí samozřejmě vrátil.)
Zkrátka tenhle kufřík není jen plný výborné hudby, ale je to i skvělá „time capsule“, tedy časová schránka. Naštěstí ji Bětka nezakopala někde na zahradě, ale dala ji jen na terasu. A tam zkřížila mou trasu.