Udržujeme politiku otevřených dveří

Mezinárodní skupinu s názvem Farafi založily dvě mladé ženy – Angličanka s indickými a francouzskými kořeny Darlini Singh Kaul a Američanka Joy Tyson. Potkaly se v indickém svazovém státě Goa a společně začaly tvořit písně, které vycházejí především z tradiční hudby západní Afriky. Nyní žijí v Berlíně, jejich album Calico Soul vyšlo loni v listopadu u německého labelu Piranha a v prosinci se umístilo na 17. místě ve světovém žebříčku World Music Charts Europe.

 

Říkáte si Farafi, což mi připomíná kapelu Farafina z Burkiny Faso. Kde má váš název původ?

Darlini: Slovo farafina znamená země černé kůže. Když se řekne černá kůže, představím si obyvatele Afriky, ale také všechny lidi, kteří kdy byli diskriminováni. Afrika nám toho dala mnoho. V podstatě všichni pocházíme z Afriky a my se tam teď svou tvorbou vracíme. Tím názvem se tedy hlásíme k proudu, který je proti diskriminaci. Země černé kůže, to je pro mě země, v níž se nikdo necítí vyloučen. Jménem Farafi také děkujeme Africe za kulturní dědictví, které nám přenechala. Jsem hrdá, že mohu takovou hudbu a inspiraci šířit.

Obě dvě jste světoběžnice, kterým hudba jednoho kontinentu nestačí. Jak jste na sebe vůbec narazily?

Joy: Obě jsme se zajímaly o africkou hudbu, i když se k ní každá z nás dostala jinak. Můj první kontakt byl přes hudbu afro-brazilskou a také přes brazilské bojové umění capoeira, jehož součástí je ovšem také hudba, hra na nástroje a důraz na komunitní hodnoty. Darlini byla v kontaktu s jinou komunitou, která se věnovala africké hudbě. Když jsme se potkaly, vytvořily jsme právě na základě tohoto našeho společného zájmu duo. Jednou jsme pozvaly na zkoušku některé další své známé. Byla mezi nimi jedna hráčka na krétskou lyru a její partner, který patnáct let předtím studoval indickou klasickou hudbu. Přidali se k nám také dva francouzští hudebníci, kteří měli vystudovanou západní vážnou hudbu, ale zároveň jim byla blízká hudba z různých oblastí Afriky. Společně jsme si vyhlédli některé africké písně a začali k nim vytvářet nové aranže s využitím řady dalších stylů. Zpívaly jsme bambarsky nebo wolofsky, ale naše hudba měla od samého začátku i prvky indické klasické hudby, hudby Blízkého východu a také západní hudby. Od tohoto začátku uplynulo už šest let. A po celou tu dobu si udržujeme „politiku otevřených dveří“. Každý může do tohoto projektu přinést nové barvy. Různorodost je u nás vždy vítána.

 

Proč jste si za jeden z vyjadřovacích prostředků zvolily právě západoafrické jazyky?

Joy: Africké jazyky a jejich fonetika mají zvláštní energii. Můžeme to srovnat se sanskrtem, prastarým indickým jazykem. Každé jeho slabice přísluší podle Indů určitá frekvence, která nějakým způsobem vyzařuje. S tím pak souvisejí posvátné mantry, v nichž Indové opakují stále dokola nějakou větu. Tím vysílají svou energii a nezáleží na tom, jestli těm slovům rozumíte, nebo ne. Podobně se i africké jazyky nějakým způsobem dotýkají na správné frekvenci něčeho v mém nitru, a já se pak cítím dobře. Mám tak pocit, že jsem doma a že dělám něco naprosto přirozeného. Navíc jsou tyto jazyky opravdu krásné. Když jsem je poprvé slyšela, vůbec mi nepřišly cizí. Jejich zvuk byl takový přátelský, vřelý.

Darlini: Pro mne africké jazyky znamenají svobodu. Jejich rytmická struktura pozvedá mé srdce. V jejich zvuku slyším plynulost a hravost. Africké písně navíc pojednávají často o prostých tématech z každodenního života, jako by čerpaly z půdy a opět do ní něco vracely. A když zpíváme ve vymyšleném jazyce, můžeme do textů zakomponovat prvek tajemství. Tím pádem můžeme zpívat i o věcech, které ještě nedokážeme pojmenovat slovy. Rozdíl mezi tím, když zpíváme v existujícím jazyce, který má svá pravidla, a v naší nesmyslné řeči, je ten, že ve druhém případě můžeme předávat posluchačům své emoce v čisté podobě. 

Tento článek je dostupný předplatitelům UNI magazínu