Umřel – nechtěl – musel

Zpěv zvonů ve fantazii člověka minulých staletí
Zvon není pouhým mrtvým, tvrdým, kovovým, studeným tělesem, nýbrž takřka živou duší obce, s níž

dovede cítiti v trudných i radostných okamžicích života. Živá obrazotvornost našeho lidu slyší v hlase zvonů ohlasy svých vlastních citů a zvukům jeho podkládá smysl různý – hlas zvonů hned lká se zarmouceným srdcem lidským, hned zase vítězně a jásavě hlaholí s radujícími se lidmi, jindy zase zní kovový zvuk jejich vážně aneb káravě i výsměšně.
Tak pravil profesor učitelského ústavu v Brně Tomáš Glos ve svém článku Co si vypravují moravské zvony, který vyšel roku 1904 v časopise Český lid. Jak už to tak bývá, jeden etnografický příspěvek podněcuje vznik dalšího či na jiný navazuje, a tento rozvíjel o rok starší vyprávění Jana Valcháře Co vyzvánějí zvony. Ještě v roce 1906 v Českém lidu oba pány doplnil Jan Lego v krátké doušce Pohřební zpěv zvonů. Byla to tehdy taková nenápadná přeháňka, ukázka vytěžení maličkého tématu, které nicméně ani dnes neztrácí na zajímavosti.
Existuje několik základních vzkazů, jež kostelní zvonění odnepaměti vysílá: koná se svatba, někdo zemřel, ohlašuje se poledne či klekání, farníci se svolávají na mši, ale může to být rovněž varování před přírodní či jinou pohromou. „Z věží hlásaly zvony požár, slavnost, válku nebo pohřeb,“ čteme ve Zlaté Praze z roku 1917 v článku J. V. Šimáka O starých legendách zvonových. „Volaly živé, oplakávaly zesnulé, lámaly blesky.“ Pro všechny tyto případy existovala v minulých staletích vžitá pořekadla (v určitém regionu většinou vždy stejná či velmi podobná), vycházející z charakteristického „hlasu“ daného zvonu. Melodickou stavbou připomínalo vyzvánění lidskou mluvu, podobně jako si dosazujeme krátká slovní spojení za zpěv ptáků. Aneb, jak píše Jan Valchář, „zvukoslovné výrazy hlasů, jež linou se z kovového těla zvonů ráno, v poledne a večer od vísky k vísce“.
Zdaleka nejrozšířenější volání byla ta, která se týkala smrti. „Umřel jsem, živ nejsem,“ oznamoval umíráček za zesnulého, jenž už promluvit nemohl. „Kdo umřel, ten tam, nepřijde již k nám,“ filozofoval druhý. „S Pánem Bohem do dolina, přikryje tě žlutá hlína,“ líčil další, co přesně se bude dít. „Už ho nesou, už ho víckrát neponesou,“ zvěstoval jiný, když se pohřební průvod hnul z místa. „Už je tam, už je tam,“ ozývalo se z kostelní vížky, když rakev spouštěli do hrobu. „Pán Bůh dal, zase vzal, šak dobře udělal,“ konejšil mezitím hlas zvonu zdrchané pozůstalé. Někdy ale neměl tolik pochopení a konec života lidského bral šmahem. „Nevečeřel, umřel,“ tak se vykládá ještě vcelku mírné zvonění z Dolních Kralovic. Horší je to s městem Ledeč nad Sázavou, kde byl zvuk z kostela tlumočen lapidárním shrnutím: „Umřel – nechtěl – musel.“
Pokud byl pohřbívaný člověk zámožný, hlaholil zvon: „Měl pole, role, dům.“ (Plus rozličné variace: „luka, peníze a dům“, „pole, luka, les, les“ atd.). Ale když se vydal na poslední cestu nějaký ubožák, tu se ozvalo: „Nemá nic, nemá nic.“ – „Nic neměl, nic neměl.“ – „Měl hadry, lunty, měl hadry lunty.“ – „Plátěné gatě, plátěné gatě.“ Anebo ještě stručněji: „Umřel, málo měl.“

Sviňa mě vyryla, panna mě našla
Zvon si uměl i stěžovat. „Dej mouky na vdolky pro naše pacholky!“ vymáhal na vrchnosti. „Dej míru vovsa!“ připomínal tehdejší ustálenou odměnu pro zvoníka. Kovový hlas také na lidi leccos prozrazoval. Tak například v Provodově vyslepičil, že tam zrovna před chvílí „pobily se staré baby hrncem“ a u Starého Hrozenkova zase meldoval, že tam někdo dostal „šindelom po chrbece“. V osadě Pradlisko žaloval: „Prase žere kyšku.“ V Hrabství hlásil: „Vaňkův kůň!“ Co se stalo, se však Vaněk dozvěděl až v Novosedlech, kde mu zvon napověděl, že jeho kůň utíkal „tým dolem“.
V Předklášteří u Brna na krchově obestřeném legendou, podle níž zde bývalo vidět „ohromně vysokou bílou paní, jak se okolo věže na hřbitovní kapli až do vrchu otáčela a vinula a pak až k nebi vystupovala“, varoval zvon kolemjdoucí: „Nechoď tam, straší tam, sebere tě to.“ Mnohem častěji však bohabojné duše k návštěvě církevních statků vábil. „Pojďte, lidé, do kostela, nebyli jste jako včera,“ volal v Dolněmčí, zatímco v Luhačovicích přímo jmenoval špatného křesťana, kterému se na mši svatou nechtělo: „Starý Doležal na peci ležal…“ Obvyklé bylo, že si obyvatelé českých měst a vsí dosazovali za zvuk zvonů jméno svého patrona, ať už to byl svatý Marek, Jan Křtitel, Petr, Pavel, nebo Florián. Nejhezčí pozvánka pochází z Dubu u Olomouce, kde zvony před začátkem bohoslužby zpívaly: „Panna Maria dvírečka otvírá.“
Dodejme, že v dobách minulých zvony na našem území začasté mluvily německy a že se k nim leckdy vázala starodávná pověst. Překvapivě rozšířená je ta, jejíž podstatu vystihuje zvonění na Velehradě: „Sviňa mě vyryla, panna mě našla, zkažte téj panence, aby sem přišla.“ Zkazky o zakopaných (či potopených) zvonech nacházíme na mnoha místech republiky, zato kupříkladu „zvonění na mraky“, o němž se zmiňuje J. V. Šimák, je typické pro Moravské Kopanice a souvisí s praktikami dobře známých žítkovských bohyní. Mimochodem, v Šimákově článku ze Zlaté Prahy se dočítáme ještě o jednom fenoménu – a tím jsou zvonové legendy. Nikoliv legendy ve smyslu bájných příběhů, nýbrž ozdobné nápisy (v latině, němčině, češtině) vyryté do těla zvonu. Také ony v sobě mají spoustu poezie a nechtěného kouzla.

Od spravedlnosti k harmonii
V souvislosti s popisem „zpěvu“ pohřebních zvonů je třeba zmínit se o vyprávění památkáře a spoluzakladatele Klubu Za starou Prahu Jana Heraina, který roku 1889 otiskl v časopise Světozor zajímavý článek s názvem Osudy zvonců umíráčků z popravišť. „Na mých poutích, konaných křížem po Čechách, zajímaly mne velice nalezené zvonce umíráčky od šibenic a vůbec míst popravních, pro rozmanité osudy, jaké stihly mnohé z nich,“ píše Herain. „Seznal jsem zejména umíráčky z popravních míst Prahy, Dobřan, Bíliny a Budějovic, jež bývaly zavěseny dle místních poměrů buď v kaplích, na věžích radnic aneb i jinde.“
Jako první autora zaujal příběh zvonu z popraviště, jež bývá v představách současných Pražanů často mylně situováno na vrch svatého Kříže na Žižkově, tedy na Parukářku nad Olšanským náměstím. (Správný Žižkovák používá označení „na Křížku“.) Ve skutečnosti právě tam nikdy šibenice nestála. Byla o kus dál na Židovských pecích, kde se konala poslední veřejná poprava v Praze. A ještě dříve se popravovalo přibližně tam, kde se říká „u Bulhara“. Tehdy šlo o místo za jednou z městských bran.
„Při dnešní cestě ku plynárně v Žižkově na jižní části nádraží Františka Josefa, tudíž za bývalou Horskou (Novou) branou, stávalo popraviště Staroměstských již od druhé polovice XIV. století až do r. 1782,“ vysvětluje archivář. „Z popisů, rytin a dřevořezby u sv. Víta seznáváme, že zde v XV., XVI., XVII. století popraviště čili spravedlnosť dle nejlepších vzorů zařízeno. Tak zde stála na vysoké zděné podezdívce, do které dvéře vedly, řádně sestrojená šibenice o čtyřech sloupech se čtyřmi břevny. Několik kroků dále stálo na kolu veliké kolo, na kteréž zločinci vplétáni bývali. (…) Před popravištěm stávala malá kaplice sv. Dismasovi zasvěcená, na jejímž temeni visel zvonek umíráček, doprovázející svým zvukem odsouzence v hodince smrti na poslední cestě k popravišti.“
Roku 1782 byla popravní místa hromadně rušena a svůj smysl přestala mít i kaple sv. Dismase. Zbourána však byla teprve v roce 1845. A ještě předtím prodali v dražbě zdejší zvon. „Kdo jej vydražil, jsem se nedověděl,“ informuje Jan Herain v článku z 11. ledna 1889, „ale tolik jest starým pamětníkům a chase mlynářské ve čtvrti Svatopetrské známo, že zvonek ve mlýně Helmovském na Poříčí zavěšený jest bývalý umíráček sv. Dismasa za Horskou branou. Více než tři čtvrti století uplynulo, co zvonek umíráček ve mlýně svým hláskem chasu mlynářskou svolával. Teprve před několika lety znovu prodán do nově vystavěného mlýna p. Baborského při mostě císaře Františka Josefa v Praze, kde zastával týž úřad. Zvonek tak starý, tak vážný, jindy jen smutně hlaholivší, bral znenáhla úplnou zkázu ve víru velkoměstském; mohliť jsme jej viděti loňské zimy zavěšený na ostrově Primatorském, kde na kluzišti bruslařského spolku Harmonie oznamoval ukončení včerejšího bruslení.“

Popel popelu, prach prachu
Jinak skončil umíráček z dobřanského popraviště v Plzeňském kraji – v době, kdy po něm Herain pátral, už přes 300 let starý. „Kde byl původně zavěšen, jsem se nedověděl, ale po zrušení šibenice koupen pravovárečným měšťanstvem v Dobřanech, v jehož službách po 100 let k největší spokojenosti působil. Nejprve konal službu v pivováře ve městě samém, a pak, kdy týž závod za řekou Radbuzou zařízen byl, byl i zde platnou silou pivováru. Po všechen ten čas svolával pilně chasu pivovarskou k důležitým výkonům při varu chmeloviny, a neméně důležitý úřad vykonával, když čtyřikráte denně hlásil všem sklepákům, sladákům, bednářům a pomahačům, že pan podstarší domácí trunk vydává. Tu hlasu jeho nejraději nasloucháno. Jedenkráte, když tak až snad příliš hlasitě chasu pivovarskou na domácí trunk zval, tu následkem příliš silného nárazu srdce na zvonovinu praskl a – pensionován. Zásluhy jeho o pivovár náležitě oceněny, neboť nyní tráví klidně své stáří v pokoji samého předsedy várečenstva…“
Zvon z popraviště v Českých Budějovicích, z uvedených umíráčků služebně nejstarší (v roce 1889 už byl stár plus minus 400 let), nemusel Jan Herain nijak dlouze hledat. „Pokavade býval při hrdelním právu, míval dosti práce, jen že mnohdy příliš kvapné; po zrušení popravišť dostal za úkol svolávat svým hlasem počestný cech pekařů k úradám o potrestání některého spolučlena malý chléb pekoucího. Soudě dle ran ve zvonovinu zarytých, docházelo ke svolávání cechu dosti často. Nyní hoví si zvon umíráček ve městském museu v Budějovicích dosáhnuv všeobecné uznalosti…“
Zato umírák ze šibenice v Bílině (dle německého nápisu ulitý roku 1579 v Žitavě) se evidentně žádného uznání nedočkal. „Když dosloužil při hrdelním právu, vzat do služeb obecních, pro něž se asi mnoho nehodil, neboť po čase uvržen do tmavé komory mezi staré haraburdí, kde pak dlouhá léta trávil v zapomenutí. Konečně naň vzpomenuto. Po příkladě jiných měst před několika lety zavedeno v Bílině vyvážení popele obecním povozem ven za město. Každý den projíždí ulicemi bílinskými od domu k domu veliký krytý povoz dvěma voly tažený, kterýž sbírá popel z domácností. Na přední části tohoto povozu zavěšen na železných prutech zvonec, bývalý to umíráček, který při pojíždění sám zvoní a bedlivé hospodyně na povoz upozorňuje.“

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *